„Stalo se něco, Harry?" zeptal se Severus a napětím téměř nedýchal, ačkoliv si stále udržoval kamennou tvář. Jen jeho hluboké onyxové oči vyjadřovaly skutečný zájem o svého syna.

„Nevím, co mám dělat," přiznal tichým hlasem se sklopenou hlavou. Černé vlasy rámovaly jeho obličej tak, že pokud by seděl k otci bokem, neviděl by mu do tváře. „Potřeboval bych asi ránu potloukem nebo namíchat nějakej lektvar, kterej mě... srovná."

„Co tím myslíš?" Potřásl hlavou, odložil šálek na stolek a mírně se k synovi naklonil. „Hádáte se?"

„Ne," zavrtěl hlavou a povzdechl si, „ale asi brzo začneme." Zvedl k němu svůj pohled a Severuse bodlo u srdce, když zahlédl v jeho smaragdových očích nezměrnou bolest. „Myslím, že to byla chyba." Necítil se dobře, když o tom mluvil, ale potřeboval se se svým rozpoložením někomu svěřit. Měl dojem, že pokud bude své myšlenky držet v sobě, musí zákonitě zešílet, ačkoliv si občas říkal, že už je šílený více než normální. A otec ho vždy vyslechl, aniž by ho odsoudil. Někdy sice jeho poznámky a rady bolely, přesto obvykle vypíchl podstatu problému, ale především, pokud to Harry potřeboval, připravil svou náruč.

„Vůbec ti nerozumím, chlapče. Co byla chyba?" Domníval se, že ví, kam Harry svým prohlášením míří, ale neodvažoval se tvořit ukvapené závěry, dokud mu neřekne více. Rozhodl se raději počkat a nechat ho, aby se mu svěřil sám, dle svého tempa.

„Tati, jak dokážeš žít bez mámy?" začal ze široka, nevěda, jak poskládat své trápení do srozumitelných vět.

„Po nějaké době si zvykneš," odpověděl prázdným hlasem. Harryho otázka ho zasáhla hluboko, ale nehodlal to dát najevo. Nechtěl mluvit o Lily, ale cítil, že by měl odpovědět. „Stane se to tvojí součástí a přestaneš nad tím přemýšlet. Stále to bolí, ale sníží se to na snesitelnou mez."        
„Přesto sis ale jinou ženu nenašel," podotkl chlapec a vstal, přistoupil k oknu a zadíval se ven, aniž by cokoliv z okolí vnímal. Před sebou měl jiskřící oči plné tekutého stříbra. „Nedokázal sis představit, že by ji kdokoliv mohl nahradit, viď?"

„Harry, myslel jsem, že jsi s Dracem šťastný." Zvedl se a postavil se k němu, opíraje se zády o zeď vedle okna.

„To jsem asi byl, jenže..." Frustrovaně zavrčel, jak se nedokázal pořádně vyjádřit, navíc se cítil trapně, že ve svých dvaceti letech přišel za otcem pro radu. „Spíš mám pocit, že jsem tak moc chtěl zapomenout, až jsem si pocit štěstí vsugeroval. A čím víc jsem se to snažil vytěsnit, tím větší mám teď dojem, že se zblázním." Upřel na něj prosebný pohled. „Nemůžeš mi... vymazat paměť?"

„Harry –" vydechl zcela šokován, ale nedostal příležitost pokračovat.

„Nedá se to vydržet. Od výročí jeho... jeho... Je to čím dál horší," soukal ze sebe a zatínal nehty do dlaní ve snaze se nerozplakat. Jakmile už začal, slova se z něj sypala, aniž by to mohl ovlivnit. „Nemůžu spát, nemůžu jíst, nemám na nic náladu. Všude ho vidím, kolikrát se přistihnu, že strnule sedím, Draco na mě mluví a já vůbec netuším, co povídá. Já... už jsem i zastavil několik lidí na ulici." Zamrkal, jak se mu oči naplnily slanou vodou a po tvářích mu stekly první slzy. „Jediný, na co dokážu myslet, když nejsem v práci, je Lucius a strašně to bolí. Prosím, vymaž mi poslední dva roky z hlavy." Zkrátil jejich vzdálenost a vtiskl se do otcova objetí, chytaje jeho hábit křečovitě do rukou.

„Ne," řekl měkce a pohladil ho po dlouhých černých vlasech.

„Prosím," šeptl zlomeným hlasem. „Víš, jaký to je, když přijdeš o někoho, koho miluješ. Nenech mě v tom a pomoz mi. Ubližuju Dracovi, jsem mimo, musím se strašně hlídat a..." Vzlykl do jeho hábitu a sevřel ho v rukách pevněji. „Zblázním se z toho."

Severus poprvé od doby, kdy za ním Lucius přišel se svým plánem, začal pochybovat o jeho správnosti a snad prvně v životě nevěděl, co si počít. Tváří v tvář Harryho utrpení si připadal jako největší zrádce a měl pocit, že jako otec právě selhal na plné čáře. Vidět Luciusův žal bylo těžké, byli přáteli dlouhá léta a ani čas ani vzdálenost v tom nemohla hrát roli. Avšak když u něj byl, netušil, že se Harry pro něj stále tolik trápí, a kdyby to věděl, zřejmě by ho přitáhl zpět. Nebo vzal chlapce s sebou. Vidět synův žal mu trhalo srdce na kousky. Nepředpokládal, že by se vzpamatoval po ztrátě Luciuse úplně v tak krátké době, ale – jak si znechuceně připustil – se snažil věřit, že tomu tak je.

„Harry, nemůžu ti vymazat paměť," řekl tím nejlaskavějším tónem, jakého byl schopen. „Tvé vzpomínky z tebe dělají to, čím jsi." Pochmurně se usmál. „Navíc, i kdybych to udělal, city vymazat nelze. Bylo by ti ještě hůř, cítil bys, že tě něco trápí, ale nevěděl bys co. Byl bys tak zmatený, že by ses zbláznil určitě."

„Tak mi namíchej něco na utlumení, prosím. Nejsem schopnej ani myslet," prosil ho mezi jednotlivými vzlyky.

„Zkusím ti něco uvařit. Zatím si jdi lehnout a vyspi se, ano? Dám ti Bezesný spánek," řekl a starostlivě ho pohladil po vlasech.

„Měl bych jít domů," zamumlal do jeho hrudníku, ale nikam se mu nechtělo. Představa vlastní postele, ve které Lucius nikdy nespal, ho lákala, neboť to snižovalo možnost nebezpečných představ na minimum. „Draco bude mít starost."

„Pošlu mu sovu. Běž si odpočinout. Ráno si ještě promluvíme." Jedním trhnutím ruky vysvobodil hůlku z rukávu. „Accio Bezesný spánek."

„Dobře," špitl, když si převzal lahvičku a celkem zbytečně si otřel vlhké tváře. Vyrazil ke dveřím, aby mohl po schodech vystoupat do prvního patra, kde měl svou ložnici. „Díky..." dodal už mezi dveřmi.

„Dobře se vyspi."