Christopher

Říct, že mě Calesse překvapila, bylo slabé slovo. Kdyby lépe mířila, mohla mě zabít a to mě poněkud znervózňovalo.

„Christophere! Co se ti to sakra stalo?!" vykřikla Erica, jen co jsem vešel do obýváku a vyskočila z křesla, ve kterém seděla. Pohybem ruky jsem jí zarazil. Teď jsem o její dotek fakt nestál.

„Slyšeli jsme hluk, šéfe. Jakoby se bortila polovina baráku." Neodpustil si Jason poznámku a já se lehce zamračil. Taky, že se skoro polovina mého pokoje rozpadla ve velmi drahý prach. Ostatní přikyvovali a ženské na mě nepokrytě civěly. Po chvilce jsem si uvědomil proč. Zapomněl jsem se doobléknout, a vidět mě polonahého, to se jim jen tak nepoštěstilo.

„Měli jsme malý konflikt, ale už je to v pohodě. Moc se jí nelíbilo, že jsem jí včera pokousal." Pokrčil jsem rameny a sedl si do nejbližšího křesla. Byl jsem unavený, hladový a taky jsem měl vztek. To byla zatraceně špatná kombinace.

„Vůbec nechápu, proč si jí zase přivedl. Říkal si, že jí za úsvitu zabiješ a místo toho jí tu chováš jako svého domácího mazlíčka. Nebo z ní chceš udělat svojí další milenku? S tím souhlasit nebudu a ty to dobře víš! Jsme zasnoubení, Christophere!" Začínala mě z Ericy bolet hlava.

„Nemám v plánu z ní udělat nic z toho, co si jmenovala." Řekl jsem unaveně a promnul si oči. Ještě jsem se nestihl ani pořádně probudit a už jsem málem přišel o existenci. Co by s Cal asi udělali ostatní, kdyby mně fakt zabila? To byla zajímavá otázka. Erica si jen odfrkla a uraženě si založila ruce na prsou.

„Věci se změnili. Včera jsem mluvil s Gregorem, chystá se na válku s Bratrstvem." Řekl jsem osazenstvu místnosti a někteří zděšeně vytřeštili oči. Mnozí z nich jsou s námi krátce, ale ti, kteří věděli o mojí minulosti, věděli taky, že ta poslední válka nedopadla ani trochu dobře. Nehodlal jsem se nechat znova zajmout. To radši konečnou smrt než jim znova přijít pod ruce.

„To bohužel není všechno. Gregor má – měl Melisu. Včera se ale rozhodla udělat chybu a zaplatila za ní životem." Pokračoval jsem a nemohl jsem si nevšimnout dalších překvapených pohledů. Teď přišla ta těžší část. Říct, jim kdo to způsobil. Kdo na nás poštval celou Gregorovu jednotku a že jich není zrovna málo. Byli jsme v průseru a to v pořádném.

„Nebudete tomu věřit, ale Gregor si Melisu vybral jako snoubenku ... jenže ona se rozhodla, že se mi pomstí a chtěla Calesse – to je mimochodem ta holka nahoře. Jenže, ta holka, která vypadá, že by mouše neublížila, patří k Bratrstvu, je to poloanděl s patřičným výcvikem a schopnostmi samotného ředitele. To ona Melisu zabila. Calesse je dcerou ředitele a já myslím, že by nám v té válce mohla pomoct. Jestli nás do té doby nedostane Gregor."

To bylo všechno, co jsem jim chtěl říct. Prozatím. Bylo to prostě v prdeli, to jsme si uvědomovali všichni. Gregor bude chtít Calesse získat, aby se na ní mohl pomstít, ale já mu jí rozhodně nechci vydat, protože právě ona by mohla mojí rodinu ochránit proti Bratrstvu. Přece by na nás její otec nezaútočil, když jí budu mít jako rukojmí, ne? Takový byl můj plán. Měl nedostatky, které jsem nedokázal předvídat, jako třeba ty věci, které se mi honily hlavou, když jsem s ní byl, ale ty budu prostě ignorovat a bude to. Další věc je, že by se Gregor mohl nasrat, a že to sakra umí a rozhodl by se neřídit prastarým zákonem, že upír na druhého nezaútočí. Jako jeden druh jsme si jeden druhému byli povinni jakousi ochranou. Byl to nepsaný zákon. Ovšem jestli ho neuposlechne on, já se rozhodně rozpakovat nebudu. Ten blbec mi leze krkem už nepříjemně dlouho.

„Takže Melisa je mrtvá?" promluvil jako první Jason a já pokynul hlavou. Sice jsem měl obavy o to, jestli skutečně umřela, ale pro teď to tak vypadalo. Člověk by u čarodějnic neměl ničemu věřit, tak zněla moje rada.

„Takže se chceš, za pomoci Calesse, vyhnout válce, je to tak?" zeptal se mě a já znovu kývl.

„Je to tak. Ty jako jeden z mála víš, jak to dopadlo minule a já se chci vyvarovat opakováním historie. Jednou jsem přísahal, že svou rodinu ochráním a tak to taky bude. Za každou cenu." Řekl jsem a Jason přikývl. Byl u toho, když mě posledně zajali, a jelikož jsem mu dal rozkaz, aby nezasahoval, byl jsem v tom sám. Radši já než můj klan. On se taky o mě staral, když jsem se od tamtud dostal. Rány od slunce se kurevsky špatně hojí.

„Jestli té holce někdo z vás zkřiví jen jediný vlas na hlavě ..." podíval jsem se na Ericu.

„ ... Osobně ho roztrhnu vejpůl. Tak zní můj rozkaz a vy se tím budete řídit. Rodina ne rodina, rozkaz je rozkaz." Dodal jsem a všichni přikývli. Erica sice trochu opožděně, ale nakonec se i ona podřídila mojí vůli. Musela.

„Zůstane u tebe v pokoji?" zeptala se dotyčná a já se postavil.

„Ano." Odpověděl jsem stroze a zároveň jsem si uvědomil, že Erica pro mě znamená jen to co ostatní členové rodiny. Nic víc. Zarazilo mě to, ale mnohem víc jsem měl radši přítomnost té blonďaté bláznivky tam nahoře. Bylo to k vzteku a já bych si fakt nejradši nafackoval. Tohle bych jednoduše cítit neměl.

„Kam jdeš?" zeptala se ještě a udělala ke mně pár kroků.

„Mám hlad a musím se obléknout." S těmi slovy jsem je tam nechal samotné a znovu jsem vystoupal schody do chodby vedoucí k mému pokoji. Z nějakého důvodu jsem postával za dveřmi déle než by mi bylo milé. Měl jsem nutkání se zhluboka nadechnout, než jsem stiskl kliku, ale včas jsem to potlačil. Stačilo té lidskosti.

Když jsem konečně otevřel dveře, překvapením jsem strnul. Pokoj byl uklizený a po nedávné spoušti tu nebylo skoro ani památky. Kdyby jedna skříň nebyla povalená na zemi, komoda nakřivo a střepy – velmi drahé střepy, uklizené v rohu, vůbec bych si nevšiml, že se tu něco stalo. I když, teď, bez všech mých dekorací, které jsem sbíral celou svou existenci, ten pokoj vypadal nějak prázdně. Jako bych se stěhoval.

„Byly moc těžké." Ozvalo se od okna a já se tam podíval. Vůbec jsem si její přítomnost neuvědomil, a to je na upíra velmi špatný výsledek. Seděla na okenním parapetu, ještě stále v mém triku, ovšem teď měla mokré vlasy a noční vzduch ke mně zavál její vůni. Sakra, ona použila můj šampón, jak mám normálně přemýšlet, když ta holka voní jako já?

„Udělám to." Řekl jsem a bez větší námahy jsem narovnal oba kusy nábytku. S potěšením, jsem konstatoval, že neutrpěly žádné větší škody. Cítil jsem, že mě pozoruje.

„Zíráš na mě." Řekl jsem a otočil jsem se k ní. Zahanbeně sklopila hlavu.

„Ještě pořád se zlobíš?" zašeptala a já k ní udělal několik kroků. Skoro jsem k ní došel, ale pak jsem se na místě zastavil. Ucítil jsem krev.

„Krev." Zašeptal jsem a začal jsem pohledem zkoumat její tělo. Beze slova ke mně obrátila dlaně, na obou měla hluboké řezné rány.

„Pořezala jsem se o ty tvoje drahé dekorace." Řekla, ale já její slova moc nevnímal. Můj mozek dokola opakoval jedno jediné slovo. Krev.

„Buďto ti to svojí krví vyléčím, nebo teď hned musím pryč. Co z toho si vybereš?" zavrčel jsem a v jejích očích jsem zahlédl strach. Nejspíš si uvědomila nebezpečí, které jí hrozilo.

„Kdy naposledy si jedl?"

„Včera večer. Z tebe. O to je to horší. Rozmýšlej se rychle." Poradil jsem jí a silou vůle jsem se přemáhal, abych nepodlehl tomu, co jsem cítil. Její krev byla opravdu silným lákadlem, a já jsem jí fakt nechtěl znova pokousat ... tak dobře chtěl jsem, ale nesměl jsem. Nebudu jí zase ubližovat. Prostě ne.

„Dobře, udělej to." Podvolila se mi nakonec a já se bleskově ocitl těsně u ní. Během chvilky jsem zase použil svojí krev, abych jí vyléčil. A to jsem si jednou řekl, že to nikdy nikomu neudělám. Zatracená ženská. Kvůli ní porušuju snad všechno, co jsem si sám slíbil. Hlad byl ale na chvilku pryč a to bylo důležité.

„Ptala ses mě, jestli se pořád zlobím. Odpověď zní ano, protože ty věci, které si rozbila, jsem sbíral velmi dlouho, nakonec to jsou ale jen věci." Odpověděl jsem jí na její předchozí otázku.

„Myslela jsem spíš tvou ruku." Jo aha. Blbé priority.

„Nezlobím se, ale otevřela si Pandořinu skřínku, kterou jen tak nezavřu." Řekl jsem, a jelikož jsem jí pořád držel za ruce, pustil jsem jí.

„Musím teď pryč. Nechci tě zase ohrožovat, a když jsem najedený, jsem příjemnější, ale jsi tu v bezpečí, o to jsem se postaral." Vysvětlil jsem jí, ale když jsem se otáčel ke skříni, chytla mě za ruku a znovu otočila k sobě. Tohle už jsme měli za sebou a já se neubránil vzpomínce na to, jak jsem jí poprvé neuvážlivě políbil.

„Cal, vážně musím jít." Zašeptal jsem, ale už jsem se dál nemohl dívat na její utrápený obličej, v tomhle jsem byl prostě slaboch. Věděl jsem, že je jí to líto, a že to prostě neudělala schválně, ale zranila mě tím nejhorším možným způsobem.

Stejně jsem si jí, ale já blbec přitáhl do náruče a znovu se nadechl svojí vlastní vůně. Bylo v tom něco uklidňujícího. Omotala mi ruce kolem pasu a přitiskla se mi na nahý hrudník. Byl to takový nezvyk mít u sebe někoho, kdo nemá stejnou teplotu jako já.

„Za chvíli se vrátím, pak si promluvíme." Řekl jsem jí do vlasů a jemně jsem jí od sebe odtáhl. Nelíbilo se mi nechávat jí tu samotnou, ale musel jsem ze dvou důvodů. Tím prvním byl hlad a ten druhý ... no to si asi dokážete domyslet sami. Nebudu si nic nalhávat, fakt jsem po ní toužil, ale v téhle situaci bude lepší si udržovat odstup, pro dobro všech.