Veselé vánoce příšerky <3

*.---------------------.*

Jungkook

Naštvaně prásknu dveřmi. Nečekal jsem na nic, prostě jsem se rozešel  chodbou. Jediné, co jsem potřeboval, bylo opustit tuhle budovu. Rázným krokem jdu po chodbě směrem k výtahu. Doteď mi v hlavě zní  hlas mého manažera.

„Víš Jungkooku, když jsem ti minulý týden říkal, že na tu Vánoční akci  složíš písničku, čekal jsem, že to bude lepší.” Pohodí papíry s písní na stůl. „Čekal jsem, že do toho dáš mnohem emocí, ale ona v tom není ani jedna.”  Zastavím se.

Naštvaně praštím do zdi. Samozřejmě, že v té písničce nebyly žádné  emoce. Moc dobře jsem to věděl i bez svého manažera. Popravdě se mi  ani nechtělo na tu “Vánoční” akci, ale můj manažer si řekl opak. Zase se  rozejdu.

„Bude to skvělá příležitost Jungkooku.”

„No jistě” odfrknu si. Ani Vánoce neslavím, tak proč mám psát písničku o  něčem, co jsem nezažil.

Vezmu si do ruky telefon a najedu na číslo mého velmi blízkého kamaráda. „Jimine?” Vyhrknu hned, co zaznamenám, že mi to zvedl. „Kde si?”

„Jungkookie. Taky tě rád slyším.” Jeho ironický hlas nejde nepoznat. „A  jestli chceš vědět, kde se tvůj milovaný hyung nachází, tak je právě u  Hobiho. Pomáhá mi s taktikou, jak pozvat Yoongiho na rande.” Protočím  očima. Už půl roku se snaží s Yoongi-hyungem zblížit. Podotýkám, že zatím neúspěšně.
Postavím se před dveře výtahu a zmáčknu čudlík. Ještě chvíli si počkám,  skvělí.
„A taky vymýšlíme choreografii na tu vánoční akci. Když už jsme u toho, nebyl si dnes u toho manažera?“ Povzdechnu si.

„To to bylo až tak zlí?” zeptá se opatrně Jimin.

„Doslova mě s tou písničkou poslal někam… „Ale Jungkooku nejsou v tom  vůbec žádné emoce.” Imituju hlas mého manažera. „Asi nějak takhle.“

„Ou” Vypadne z Jimina. „To…”

„Jimine! “ přeruší ho v pozadí křik.

„Minutku!” Zařve Jimin tak, že si musím dát telefon od ucha.
„Promiň JK, musím už jít, ale slibuju, že si později zavolám a nějak to  zvládnem.”

„Jimi-” On to prostě položil. Zamračeně se podívám na telefon, než  pohledem zabloudím na digitální obrazovku, která ukazuje patro, ve kterém  se výtah nachází.

Už jen dvě patra.

Jedno.

Výtah cinknul a dveře se pomalu začali otvírat. Překvapeně zamrkám, když  ve výtahu stojí dva lidé.
Nasadím úsměv a mírně se pokloním.
„Jungkookie.” Osloví mě známý hlas.

„Jin-hyung.” Řeknu překvapeně. „Co  tady děláš?” Zeptám se se skutečným zájmem. Jin-hyung zvedne krabičku  s jídlem.

„Nesu večeři tomu svému ňoumovi.” Vyprsknu smíchy stejně, jako 
Jin-hyung. Jeho přítel – Namjoon-hyung – pracuje pod stejnou agenturou, jako já. Popravdě jsem si s ním i s Yoongi-hyungem velmi blízcí. Moc  dobře si uvědomuju, jací jsou to oba workoholici. Nervózně se podívám na  druhého člověka.

„Jungkookie tohle je můj mladší bratr Taehyung.” Trochu vyvalím oči. Přede  mnou stojí velmi atraktivní kluk. Dlouhé černé vlasy, tmavé oči, plné rty.  Párkrát zamrkám, než k němu natáhnu ruku.

„Jungkook.” Odpovědí je mi  však jen odvrácený pohled. Až teď si všimnu velkých, bezdrátových  sluchátek.
Jin vrhne vražedný pohled na Taehyunga. Rychle stáhnu ruku k sobě,  nahodím trapný úsměv a konečně vejdu do výtahu.

Výtah se rozjede a Jin-hyung si se mnou začne nenuceně povídat.
Vyjedeme do patra, kde má nahrávací studio Namjoon-hyung a Yoongi hyung.
Rozloučím se s nimi. Výtah se pro změnu rozjede dolů a já s nadšením vystoupím, až ve spodním patře, kde se nachází podzemní garáže.
Nastoupím do auta a rozjedu se domů.

Taehyung

Pomalu následuji svého staršího bratra. Nesnáším, když musím  navštěvovat hlučná místa. Nejraději bych zůstal doma, ale můj hyung má  jiné plány. Má tendenci mě brát všude sebou, i když o to vůbec nestojím.

Jako třeba teď. Nemohl mě nechat doma. Musel mě vzít s sebou.
Začalo to dneska po obědě, kdy jsem s ním nutně musel na nákup a teď  jdeme přelidněnou ulicí. Jen kvůli tomu že je můj bratr zaláskovaný. Lépe  řečeno si našel přítele, který je workoholik. Takže jsou v podstatě stejný.

Konečně se ocitneme v budově hudebního průmyslu. Když vejdeme  dovnitř a horký vzduch mě pohladí po zmrzlých tvářích, úlevně vydechnu.  Panuje zde mnohem větší klid, než jsem předpokládal.

Už je venku opravdu zima. Kdo by se divil, když za čtrnáct dní jsou  Vánoce.
Bílý sníh schoval většinu Soulu.

Uvolním si šálu, která mě chránila před zimou. Konečně začínám zase cítit  prsty.
Porozhlédnu se po vstupní hale, než očima zavadím o mého staršího  bratra.
Pomalými kroky jdu k němu. Stojí u pultíku a povídá si s dívkou, která dělá  asi něco jako vrátnou.
Živě se o něčem baví.

„Děkuji.” usměje se Jin-hyung na slečnu, která nás pustí dál dovnitř  budovy. Jako ocásek následuju svého bratra k výtahu.
Nastoupíme a Jin-hyung se mě snaží vtáhnout do nějakého rozhovoru.  Podotknu neúspěšně. Výtah najednou zastaví a cinkne.

Zmateně zkrabatím obočí. Tohle není patro, kde má Namjoon-hyung a  Yoongi-hyung studio. Dveře se otevřou a v nich stojí nějaký kluk dobře spíš  muž. Rozhodně nemůže být starší než já.

Soudě podle jeho vzhledu to bude nějaký zpěvák. Musím ale uznat, že je  hezký. Možná, že by se stou jeho tvářičkou dal označit za anděla, nebo  něco podobného. Hned se ukloní a pozdravý. V tu chvíli, mě ale vyvede z  míry Jin-hyung, který toho člověka zná, takže si projdu trapným  představením s dalším člověkem, se kterým se bavit stejně nebudu.

Jin-hyung a mě nově představený Jungkook, si spolu povídají celou cestu  výtahem, než konečně vystoupíme a toho Jungkooka necháme za námi ve  výtahu.

Ani nečekám na Jin-hyunga, který se s ním loučí a rovnou vrazím do dveří, které jsou mi více než známé.

Zamumlám tichý pozdrav a sednu si na černou pohovku, kterou ve studiu  má Namjoon-hyung a Yoongi-hyung.

Sundám si sluchátka z uší a nechám  si je pověšené kolem krku. Celá místnost je ve tmě. Jediné, co zde září a  ničí tu úplnou tmu, jsou rozsvícené monitory. Osvětlují dva zpěváky, kteří  od nich neuhnou jediným pohledem. Pochybuju, že si vůbec všimli, že jsem  tady. Jejich velká sluchátka mi připomínají ty, co mám já.

Tenhle klid se rozhodne narušit můj bratr. Doslova vtrhne do místnosti, a  kromě velmi hlasitého pozdravu, rozsvítí i světlo. Musím si přikrýt uši a  zamrkat, abych si lépe zvykl na náhlé světlo a hluk.

Povolím ruce a naštvaně se podívám na Jin-hyunga. Těší mě, že nejsem  jediný. Jeho přítel se kouká stejně naštvaně a Yoongi-hyungovi, dokonce  unikne pár nadávek.

„Promiň Taehyungie. Myslel jsem si, že máš furt sluchátka.” zamumlal.  Jenom kývnu, že je to v pohodě.

„Bože Taehyungu!” Vykřikne Namjoon-hyung, když si mě konečně všimne.  „Jak dlouho tu si?”

„Chvíli. Asi pět minut.” Yoongi-hyung povytáhne obočí. „Pozdravil jsem vás.  To, že mě neslyšíte, není můj problém.” Pokrčím rameny.

„Co tu vůbec chcete?” Rozhodne se Yoongi-hyung opustit téma a zjistit  důvod, proč je rušen od jeho práce.

„Neseme vám večeři.” Pozvedne Jin-hyung krabičky s jídlem.

„To už je tolik?” Podiví se Namjoon-hyung.
Jin-hyung položí igelitový pytlík na stůl u pohovky, na které právě sedím.  Namjoon-hyung i Yoongi-hyung si ke stolu přisunou jejich kolečkové židli a  vezmou si krabičku se svojí večeří. Taky si jednu vezmu a konečně začnu  jíst.

Bratr si sedne vedle mě. Musím přiznat, že takhle večere, je opravdu  fajn. Povídáme si o všem a zároveň o ničem. Panuje zde příjemná  atmosféra, dokud Jin-hyung nezačne téma.

„Yoongi? Myslíš, že bych tě mohl požádat o laskavost?” Jin-hyung nahodí  nevinný výraz.

„O co jde?” nevěřícně si ho Yoongi změří pohledem.

„S  Namjoonem pojedeme teď na týden k příbuzným, a protože je Taehyung  moc nemusí.” nad tímhle se pozastavým. Jin-hyung v tomhle má pravdu  zbytek rodiny moc v lásce nemám.

Po tom, co naši zemřeli při autonehodě, kterou jsem jako jediný přežil a  díky ní mám následky do teď – přecitlivělí sluch. Ze začátku kolem mě  zbytek rodiny chodil po špičkách, ale pak absolutně převrátili. Dělali mi  samé naschvály. Nemám potřebu se s nimi vidět. Jediný, po kom se mi  stýská, je babička.
Nutno podotknout, že už to bude skoro šest let, co se to salo.

„Potřebuju, aby ses o Taehyunga postaral. Prosím. Nechci ho tu nechávat  samotného.” Jin-hyung nahodí prosící výraz, zatímco já uraženě vyšpulím  rty. Takhle dětinsky se chovám jen před nimi.

„Nepotřebuju chůvu.”  Odporuju, ale vnitřně už jsem smířený, že mě prostě Yoongi-hyung bude  hlídat. Kord, když spatřím výraz mého bratra.

Pak asi půl hodinu řeší, jak to udělat. Nakonec budu dočasně bydlet u  Yoongi-hyunga. Jin-hyung to uzavře větou: „Zítra ho přivezu do studia i s  věcmi.”

Jungkook

Vzbudí mě sluneční paprsky, které prochází skrz veklé okno.
Vůbec se mi nechce vztávat. Už dva dny jsem ve svém bytě a snažím se  dát dohromady tu pitomou písničku. Stále jsem na začátku. Nemám ani  první řádek.

Zvednu se do sedu a promnu si obličej. Jak to jen zvládnu, jsem absolutně  bez nápadu.

Pomalými kroky se dobelhám do kuchyně, kde si udělám kafe. To se ke  mně přidá jediný další člen mé domácnosti.

Mile se na ně usměju a vezu ze skříně granule, abych i mému čtyřnohému  spolubydlícímu dopřál snídani.

„Bam!” Zakřičím a začnu se smát. „No tak.” Snažím se ho odehnat, aby po  mě furt neskákal. „Ty si ale nedočkavý.” Zamumlám a pohladím ho po  hlavě, zatímco se cpe granulemi.

Vrátím se do kuchyně a vezmu si svoje kafe k pohovce. Posadím se na  pohovku a pohled mi spadne na skleněný konferenční stolek. Jsou tam  poházené papíry s přeškrtnutými texty.
Znovu si povzdechnu.

Takhle nic nevymyslím. Musím změnit prostředí. Možná by mi mohl poradit  Yoongi-hyung nebo Namjoon-hyung.
I když jsem si s Jiminem volal, vůbec nic jsme nevymysleli. Možná bych se  na to i vykašlal, kdyby mě do toho netlačil můj manažer.

Celý frustrovaný jsem ze sebe udělal člověka a opustil byt. Moje jediná  naděje prostě byli Yoongi-hyung nebo Namjoon-hyung. Doufám, že mi  poradí, protože já se cítil absolutně neschopný.

Po dvou dnech opět vstupuji do té budovy. Projdu přes vstup a jdu rovnou k  výtahu. Zmáčknu čudlík patra mých hyungů. Upřímně doufám že tam  budou. Ale jak ty workoholiky znám, měl bych Yoongi-hyunga nebo  Namjoon-hyunga najít, buť u monitoru, kláves či jiného hudebního nástroje, nebo možná zpívat.

Výtah cinkne a já rychlým krokem dojdu k posledním dveřím na chodbě, kde by měly mít studio.

Ustrnu v chůzi, když slyším jednu z vánočních písniček. Hluboký hlas, který  zpívá píseň White Christmas v doprovodu klavíru, mě absolutně dostane.  Jako bych se vrátil do dětských let, kde jsem trávil vánoční svátky s  rodinou Jimina.

Už chci vstoupit do dveří, ze kterých se ta píseň ozývá. Jenže se otevřou  dveře na konci chodby.

„Jungkooku?” osloví mě Yoongi-hyung. Písnička náhle skončila, skoro  jakoby ani nebyla. Chodbou se zase rozlehne to nepříjemné ticho.
Podívám se na Yoongi-hyunga a mile se usměju.

„Yoongi-hyung!”  Rozběhnu se a obejmu ho. Stále ho držím v objetí, když začnu mumlat o  tom, jak potřebuju pomoct.

„Kooku. Už zase přeháníš.” jemně se zasměje, než mě začne vést do jeho  studia. Dál ode dveří, odkud zněl ten nádherný hlas. Neodpustím si  poslední pohled.

Sotva se za námi zavřou dveře, zmateně se rozhlédnu. Né že bych to tu  neznal, jen zde nemůžu najít Namjoon-hyunga. Je divné, aby tady nebyl, i  když třeba včera dostal od Jin-hyunga vynadáno. Při vzpomínce na to, jak  jsme se před vdouvmi dny náhodou potkali, se mi vybaví další osoba. Zajímalo by mě, zda ho ještě někdy potkám. Chci se sním spřátelit.

„Kde je Namjoon-hyung? Čekal bych že tady v tuhle hodinu už bude.” Otočím se na Yoongiho, který už sedí na židli a kouká do monitorů.

„Jeli s  Jinem za rodinou. Příští týden se vrátí.” Odpoví, ale pohled od monitorů  nepřesune. „A teď k tvému dopsání vánoční písničky.”

„Máš něco už vymyšlené?” Konečně zvedne pohled ke mně. Vezmu si  Namjoon-hyunga židli a přisunu ji blíž k Yoongi-hyungovi. Zavrtím hlavou v  nesouhlas.

„Ale právě jsem dostal nápad.” Vezmu a začnu skládat melodii.  Vybavý se mi ten nádherný hluboký hlas v doprovodu klavíru.
Sedíme u toho spolu s Yoongi-hyungem skoro pět hodin. Když se Yoongi hyung zděsí.

„Promiň Kooku, ale dnes už budu muset jít.” Zmateně si ho prohlédnu.  Yoong-hyungi nikdy nekončil takhle brzy.

„Děje se něco?” Zavrtí hlavou.

„Jen na mě čeká kamarád.” mírně se usměje. „Uvidíme se  zítra ve stejnou dobu?” Odkývu mu to a rozloučíme se.
Ten kamarád se mi nelíbí, už jen kvůli výrazu, který Yoongi hyung měl. Vím  totiž, jak moc je do něj zamilovaný Jimin, a tak nějak jsem doufal že skončí  spolu.

Přemýšlím tak usilovně, až si nevšimnu, že jsem dojel domů.

Taehyung

Prsty mi pomalu přejížděli přez klávesi klavíru. Miloval jsem vánoční  písničky. Neodolal jsem a začali zpívat, když už tady musím trávit čas.

Yoongi-hyung mě bral k němu do studia abych, u něj doma nebyl sám. Prý  se bojí, aby se mi něco nestalo.
Dnes je třetí den, co tu jsem. Za tu dobu jsem se seznámil s dalšími lidmi.  Jeden z nich se jmenoval Hoseok. Byl hodně usměvaví a stejně, jako ten  druhý, který se mi představil jako Jimin, pracovali pod stejnou společností. 

Jimin na mě působil zvláštním dojmem. Byl malého vzrůstu. Přesto měl  určitou eleganci, jenže jeho hlas byl položen strašně vysoko. Chvílemi mě  z toho začínala bolet hlava. Byl jsem ale zticha. Nechtěl jsem ho nějak  urazit.

Za dobu strávenou s nimi, jsem si všiml jedné věci, a to té, že je Jimin  totálně zamilovaný do Yoongiho. Přišlo mi to roztomilé, i když ho na druhou  stranu lituji. Yoongi-hyung si takových věcí všímat neumí.

Dneska mi Yoongi-hyung dovolil hrát na jeho klavír. Měl ho v jiné místnosti, než  měl studio, protože křídlo by se tam nevešlo.

Už jsem byl u refrénu vánoční písničky. Uvědomuji si, že jsem zpíval  celkem nahlas, ale tak nějak jsem doufal, že mě nikdo neslyší. Přeci jen na  tomhle patře je jen Yoongi-hyung s Namjoon-hyungem, ale ten je pryč.

„Jungkooku?” slyším za dveřmi.

Ztuhnu.

On tady někdo je. Někdo mě slyšel zpívat. Ne ne ne – začínám mírně  panikařit. Neměl mě nikdo slyšet.
Slyším, jak si Jungkook začne povídat s Yoongi-hyungem. Poznám ten  příjemný hlas. Musí to být ten zpěvák z výtahu. Vybavím si, jak jsem ho  potkal.

Přiznám se, že jsem si ho pak vyhladel. Přemohla mě zvědavost. Jeho hlas  je snad ten nejkrásnější, který jsem kdy slyšel. Poslouchám ho strašně rád  a některé jeho písničky jsem si i stáhl.
Tohle v žádném případě nepřiznám nahlas.

Po hodně dlouhé době, se dveře otevřou a v nich se objeví Yoongi-hyung  s tím, že konečně můžeme domů.

Cesta i večer proběhnou v pohodě. Sice jsem měl během noci noční můry  a chudák Yoongi-hyung mě musel uklidňovat, takže se asi moc nevyspal.

*.------.*

Ráno jsem se rozhodl Yoongi-hyungovi uvařit snídani. Přišel jsem do  kuchyně a s překvapením zjistím, že až na pár instantních čínských  polívek, tam nic jiného není.

Proto jsem se převlékl, vzal si sluchátka a na malý papírek napsal Yoongi hyungovi, kam jdu, aby se o mě nebál.
Jdu pěšky. Ne, že bych neměl řidičák, jen prostě od autonehody neřídím.  Naštěstí Yoongi-hyung nebydlí daleko.
Projdu pár krámků a nakoupím všemožné potraviny, které usoudím že by  se hodily.

Jdu po ulici a přemýšlím, jestli jsem něco nezapomněl, když omylem do  někoho narazím.
Spadne mi jedna taška a její obsah se vysype.

Pronesu tichou omluvu a začnu zvedat můj rozsypaný nákup. Paní to ale  očividně nestačí, protože po mě začne křičet.

Přikrčím se nad tím nepříjemným zvukem. Její hlas slyším, i přes svá  sluchátka dost nahlas. Dopozbýrám rychle nákup, pokloním se a znovu se omluvím.

Ona ale ještě cosi řekne, a pak udělá něco, co jsem nečekal. Vezme do  ruky moje sluchátka a ztrhne mi je z hlavy.
Vyděšeně vyvalím oči a přiložím si ruce k uším.

Tohle se nemělo stát. Najednou se se mnou zatočí svět a jsem nucen si  kleknout. Ty nepříjemné zvuky města rezonují, jako ozvěna. Zhluboka  dýchám, a přesto nemůžu propadnout dech.
Začnou mi slzet oči z té bolesti. Musím se podepřít rukama.

„Vraťte mi ty sluchátka.” Ozve se za mnou. Zvednu hlavu a střetnu se s pohledem osoby, která na mě vyděšeně, a přesto laskavě hledí.

Zadívám se mu do očí a mám pocit, že v nich vidím celou galaxií.
Vše najednou utichne. Pohledem zabloudím k paní, která mě vyděšeně  sleduje. Postřehnu, jak se jí třese ruka, ve které stále svírá mé sluchátka.
Jungkook jí ještě něco řekne, ale pak mu dojde trpělivost a prostě ty  sluchátka paní vytrhne.

Zavnímám, jak si ke mně Jungkook klekne. Smutně se na mě usměje, než  mi něžně nasadí sluchátka.
Mírný úsměv mi vrátí a začne mi stírat slzy.

Jungkook

Nasednu do auta. Jak jsem včera mohl zapomenout koupit jídlo pro Bama? Vyčítám si to.

Vystoupím z auta a vezmu si čepici i šálu, aby zakryla můj obličej. Venku  sněží. Je to strašně roztomilé, ve spojitosti se všemi těmi ozdobami.
Nikdo mě naštěstí nepoznal. Pomalu jdu až ke krámu, když slyším křik  jakési osoby. Rychle se otočím.

Všimnu si, jak nějaká paní křičí po klukovi. Zaseknu se, když poznám toho  kluka. Taehyung. Ta paní mu strhne jeho černá sluchátka. Jeho čiré  vyděšení v očích mě dostane.
Dál neváhám a rychlým krokem dojdu k němu.

„Vraťte mi ty sluchátka.” Natáhnu ruku k paní, která v šoku pozoruje  Taehyunga. Zkusím ji ještě poprosit, než jí je prostě vytrhnu.
Opatrně je nasadím vyděšenému Taehyungovi. Nevšímám si lidí, kteří  kolem nás stojí. Otřu mu slzy a mile se usměju.

Postavíme se.

Posbírám jeho tašky, které si dám do jedné ruky a tou druhou ho chytnu.  Táhnu ho ke svému autu bez jediného slova. Pustím ho až ve chvíli, kdy  chci dát jeho nákup do kufru.

„Zatím si sedni do auta.” Ukážu na místo spolujezdce. „Hned jsem zpátky.”
Rychle běžím do obchodu, kde popadnu granule pro Bama, než běžím  zase zpátky.

Taehyung doopravdy sedí na místě spolujezdce. Trochu se třese a já  nejsem schopen určit, zda je to strachem nebo zimou.
Nastartuju a zapnu topení.

„Promiň, že mi to tak trvalo.” Podívám se na něj. 

„To já spíš děkuju, že si mě zachránil.”
To je poprvé, kdy ho slyším promluvit. Ten hluboký hlas je mi povědomý. 

„Tak kam tě odvezu?” začnu vyjíždět z parkoviště.
Taehyung mi diktuje adresu. V autě zavládne ticho, když ho Taehyung  prolomí.

„Možná bys chtěl vysvětlení.” Mám spousty otázek, ale nepřijede mi vhodné se na ně ptát.

„Asi.” Zamumlám. „Ale dávat mi ho nemusíš.” povzbudivě se usměju.  Taehyung sklopí pohled ke svým prstům.

„Ale já chci.” zvedne najednou  pohled.

„Víš, budeš první člověk, kterému to řeknu.” Nad tou představou se  roztomile usměje. Jak může najednou působit, tak roztomile? Ptám se sám  sebe.
„Když mi bylo sedmnáct, jel jsem s rodiči z jedné výstavy. Myslím, že tehdy  bylo ošklivé počasí.” odmlčí se. „Mamka se s tátou o něčem hádali a  najednou se to stalo. Auto na mokré vozovce dostalo smyk a mi to naprali  do stromu. Pamatuji si, jak mi pískalo v uších, a jak má matka křičela.”  párkrát zamrká. „Všude bylo sklo a krev. Chtěl jsem se pohnou, ale nemohl  jsem, a než jsem se nadál všude byla tma.” mírně se usměje a snaží se  zamaskovat slzy. „Probral jsem se v nemocnici. Pískání sice pominulo, ale  měl jsem strašný problém z hlasitými zvuky. Tohle”ukáže na svá sluchátka,  „tlumí okolní zvuky. Proto je furt nosím.”

Mám pocit, že jsme si najednou mnohem blíž. Jako bych ho znal roky. Taehyungovi se nakonec podaří odvést konverzaci jiným směrem.  Rozebíráme vše, a přitom nic. Cesta díky tomu uteče rychle. Vysadím ho a  popřeju mu hezký den.

Vrátím se zpátky domů, kde Bam konečně dostane svoje granule a já si  zabalím všechny věci co potřebuju do studia. Dokonce už mám beta verzi  textu a jsem na sebe pyšný, protože ani nevím, jak jsem to vymyslel.
Když dorazím k Yoongi-hyungovi, překvapí mě, že na pohovce sedí  Taehyung.

„Moc se omlouvám za zpoždění.” vydechnu.

„V pohodě.” Odmávne mě Yoongi, a jak jinak se na mě ani nepodívá. „Pojď  sem. Mám pár úprav.” Otočí se na mě. „Snad ti nevadí, že tady bude  Taehyung.” Pak se plácne do čela.

„Jungkooku, tohle je Jinův mladší bratr  Taehyung. Taehyungu, tohle je Jungkook. Můj kamarád.”
Oba se začneme smát. Páni. Hezčí smích jsem neslyšel.

„Já vím Yoongi-hyungu.”
Sednu si k Yoongimu a začneme pracovat na té písničce. Po asi hodině se  k nám přidá i Taehyung a vyjádří se k určitým částem.

„Když si tak chytrý, tak mi to zazpívej.” Prodám mu text. Chvíli se na papír  ve své ruce vyděšeně dívá. Pohlédne na Yoongiho a ten mu s mírným  úsměvem kývne.

Taehyung skutečně začne zpívat a já se nestačím divit. Už zase ten pocit. Mám z něj normálně husinu.

„Páni.” Vydechnu. „Zpíváš opravdu hezky.” Zadívám se na něj a všimnu si,  jak malinko zčervená, než skloní pohled. „Myslíš, že by si mi s tím mohl  pomoct?” Nadějně se na něj podívám.
Taehyung se trochu vyděšeně podívá na monitor, než jeho tváře naberou  lehce růžovou barvu.

„Myslím, že asi můžu.” Věnuje mi jeho roztomilý  čtvercový úsměv.
Díky klukům jsem schopný odevzdat manažerovy písničku ještě do konce  týdne.

Už opět, jako několikrát jedu do patra za Yoongi-hyungem a dokonce dnes  i Namjoon-hyungem. Doufám, že tam potkám i Taehyunga.

Vpadnu do studia.
Je tam jen Taehyung, který v ruce drží knížku. Za tu dobu, co jsme spolu  strávili nějaký čas, jsem si všiml, že má rád anglickou literaturu. Přijde mi to  roztomilé. Na druhou stranu nechápu, jak to může číst.

„Kde jsou ostatní?”

„Šli pro jídlo.” usměje se. „Jak bylo u manažera?”
Sednu si k němu a hlavu opřu o sedačku.

„Do konce týdne to musím  nahrát. Byl s tím spokojený.” Zvednu hlavu a zadívám se na něj. „Dokonce  mě pochválil.”

Taehyung se vřele usměje. „To jsem rád.”
Už je to tu zas. Ten pocit. Chci udělat jednu blbost. Není to poprvé, co ji  chci udělat, jen tentokrát cítím, že je to správné.

Natáhnu se k němu a políbím ho. Naše rty se setkají. Vše se prohloubí  potom, co se mnou Taehyung začne spolupracovat. Cítím se najednou  úplný.

„Asi jsem dostal svůj vánoční dárek předčasně.” zašeptám mu do rtů.

- 3 589 slov