Dnes na mě spánek nečeká. Nečaká na mě ani příjemná myšlenka. Jediné co čeká je krabička cigarek a temná obloha. Obloha plná hvězd, které jednou navštívím. Sama.
Protože jsem sama. Nikdo nepadá se mnou.
Sednu si na parapet a fialový hrneček, co mi slouží jako popelník, o kousek poposunu, tak ať mi na něj dosáhne drobná ručka. S výdechem si do úst vložím první cigaretu a zapálím ji.
Černou krabičku hodím na postel a rakovinotvorný kouř vdechnu hluboko do plyc.
Modré portály venku se otevírají a zavírají všude okolo, ale nikdo přez ně necestuje. Nikdo jimi nenavštěvuje ty nádherné světy.
Unaveně vypustím kouř z plyc. Jsem unavená, ale né tak, že bych chtéla spát. Jsem unavená ze živoza Chodce. Mít sílu bohů sám je frustrující, skoro bolestivé. Člověk má pocit, že je vše na něm. Je to hrozné břímě.
,,Chodec," posměšně řeknu a típnu zbytek cigarety, ,,spíš letec," uchechtnu se a opřu si hlavu o stěnu. Klidně bych obdivovala a zároveň proklínala to ticho večera, kdych nebyla vyrušena křikem. Vlastním křikem.
Poprvé jsem padala a bála se. Cítila jsem, jako by mě snad někdo shodil z parapetu dolů.
Chtěla jsem se podívat se zpět do okna, ale už bylo pozdě. Hlasité CINK, jasně sdělovalo, že jsem od domova světelné roky daleko.
Dala jsem se do breku. Neunášela jsem nic z toho co se ve mě dělo.
Ten neznámý strach ze ztráty a obavy o čas. Neustáli pocit viny za něco a pocit, že mi něco uniká.
,,Shi-nu-ghue-s," ozvalo se z dálky.  Z dálky jež mi byla během malé chvilky na dosah ruky. Ta mě neznámá, a přesto blízká věta, mi kolovala v hlavě jako chytlavá melodie písničky.