4.8.1995 (pátek)

Byla už noc, když se Harry v sídle Fénixova řádu objevil. Poslední dny - a to hlavně po tom, co se dozvěděli o tom útoku mozkomorů - se mezi obyvateli domu nemluvilo o ničem jiném, než jeho příjezdu. Jako první ho potkala paní Weasleyová, která se s ním krátce přivítala a pak ho poslala do druhého patra, kde na něj v pokoji měli čekat kamarádi.

Aylin ho zahlédla jen krátce skrz svůj malý otvor mezi přivřenými dveřmi a doufala, že on si jí v tom tenkém paprsku světla nevšiml. Prošel kolem něj domácí skřítek Krátura, který zamrmlal několik nevkusných poznámek, stejně jako to měl ve zvyku u všech jiných (například i u Remuse, u kterého věděl, že je vlkodlak a i u Aylin jako jeho dcery se to stávalo často), ale Harry po chvíli pokračoval po schodech do dalšího patra.

Uvolnila zatajený dech, který ani nevěděla, že držela v sobě a s rychle tlukoucím srdcem napínala uši, jestli ještě něco nezaslechne. Nevěděla, proč se z jeho přítomnosti cítila tak nervózně, nebo proč vůbec se nutí jej a jeho kamarády špehovat, ale nemohla si pomoct.

Uslyšela nadšené výkřiky Rona a Hermiony. Pak byl chvíli klid, ale následoval Harryho zvýšený hlas. Ten taky nebyl úplně klidný člověk. Slovům hádky a křiků nebylo rozumět. Natáhla ruku ke klice. Tohle nechtěla poslouchat. Těsně před tím, než je zavřela, ozvaly se dvě typické rány - to byli Fred a George, kteří se tam přemístili. Zřejmě ani jim Harryho příchod neunikl.

~•~

Maria si doteď nezvykla na to být zavřená v rodinném domě Blacků. Bylo tu až moc hluku a cizích lidí, kteří pořád pobíhali sem a tam. Hlavně dříve netušila, že jejich rodina měla něco v dočinění s Fénixovým řádem. Její máma Gabrielle a táta Thomas. Ti, že měli bojovat? Viděla v nich jen bezstarostné dospělé, kteří se pořád něčemu smáli a nikdy si nenechali kazit radost.

Táta je už od mala pobízel k nevinným vtípkům (kterým ona ale nikdy moc neholdovala) na účet jejich maminky, ona se tomu vždy nakonec smála. Nikdy si je nepředstavovala v situacích na život a na smrt. Ale Maria hádala, že přesně proto jim o tom nikdy neřekli - aby si zachovali tu tvář bezstarostných rodičů.

Na jejich pobytu tady ale přeci jen bylo něco pozitivního - mohla tu být se svou novou kamarádkou Ginny Weasleyovou, se kterou se stihla rychle sblížit na konci minulého školního roku. Ta ji představila neustále vtipkujícím Fredovi s Georgem, jejím bratrům, o kterých už slyšela mnoho historek. Byla k nim nejdříve ostýchavá a nevěděla, jak se k ní budou chovat, ale nakonec se z nich vyklubali dobří lidé. Měli trochu rozdílný smysl pro humor, a až moc často dělali ostatním obyvatelům zdejšího domu naschvály, přesto si ale snadno padli do noty a chovali se k ní jako k (další) mladší sestře.

,,Holky!" ozvalo se náhle ode dveří pokoje, ,,Pojďte, rychle! Zase tam mají schůzku! Vzal jsem uši!"

Obě dívky, Ginny a Maria, se na sebe s nadšením podívaly a rychle vyběhly z jejich společného pokoje na chodbu, kde už v hloučku stály všechny zdejší starší děti, které se občas potkávaly na chodbách v Bradavicích: Fred a George, po jejich boku stál Ron s Hermionou a Harrym, který teprve dnes přijel, pak Lila a její o rok mladší sestra Anthonette a nakonec Mariina třináctiletá sestra Olivia a jejich teprve jedenáctiletý bratr Josh, který měl tento rok poprvé nastoupit do Bradavic.

Všichni se co nejvíce naňahňali k Fredovi a Georgovi, kteří v rukou drželi konec ultradlouhých uší. Byl to jejich vlastní výrobek - několikametrový provázek a na obou koncích bylo jedno ucho, které dokázalo přenášet zvuk z jednoho konce na druhý. Docela užitečná věcička, když vám dospělí nechtěli nic sdělit.

Fred se otočil ke své kamarádce Lile, jakmile zkontroloval, kdo se kolem nich nahromadil. ,,Kde je Aylin?"

Lila mu potichu odpověděla tónem, který naznačoval, že se neměl ptát a odpověď už měl tušit. ,,Je unavená." pak si potichu sama pro sebe dodala: ,,Stejně jako vždycky."

Dvě sekundy mezi nimi bylo ticho, ale následně Fred rychle přikývl a otočil se k ostatním. ,,Fajn. Půjdeme tedy na to."

Provázek spustili do patra pod nimi, kde se nacházely dveře od jídelny. Dnes večer se sem sjeli členové Fénixova řádu, aby něco důležitého projednali. A to si samozřejmě zvědavé děti nemohly nechat ujít.

Z ucha se ozval praskavý zvuk, ale pak se naladilo a oni byli schopni slyšet rozhořčený rozhovor.

,,...nevěděli, že se vrátil! Už to není dítě, Molly!" ozval se Siriusův naléhavý hlas.

,,Není ale ani dospělý! Není to James, Siriusi!" řekla podobným tónem paní Weasleyová, těžko ovládající strach a hněv ve svém hlase.

,,Ale ani tvůj syn!"

,,Jako by byl!" nadouvala se paní Weasleyová vztekem. Všichni mohli v duchu vidět, jakým výrazem se na něj asi tak dívá. Vyčítavým a obviňujícím. ,,Má snad někoho jiného?!"

,,Má přece mě!" vykřikl nazpátek Sirius.

Do hádky se přidal další hlas: ,,Dojemně rodičovský přístup, Blacku. Možná právě zločinec jako ty-"

,,Nepleť se do toho, Srabusi!"

,,To se snad-" rozhořčené odpovědi pana profesora Snapea se už nedočkali, protože jim hovor přerušilo vysoké zapískání, které se ozvalo z jejich konce ultradlouhých uší. Hermiona se zděšeně podívala přes zábradlí schodiště k druhému konci provázku a naštvaně křikla na svého kocoura Křivonožku, který si hrál s provázkem visícím nad zemí.

,,Křivonožko, ne-!"

Ucho se utrhlo a bylo po zábavě. Fred si naštvaně povzdechl a začal rolovat a vytahovat provázek zpátky nahoru. Maria se s pozvednutým obočím podívala na Ginny, která sdílela podobně zachmuřený a udivený výraz. Dole se dospělí hádali o Harrym. Ale oni zase nic nevěděli. A tak to tady bylo se vším.

~•~

5.8.1995 (sobota)

Druhý den u nich panovala relativně odpočinková atmosféra, pokud jste nevnímali napnutou atmosféru mezi paní Weasleyovou a Siriusem. Ostatní dnes nemuseli zbavovat roky zapomenuté pokoje všelijakých brouků, takže byli šťastní. Aylin se zatím vždy povedlo s Harrym minout, takže s ním ani jednou nemluvila. To jí vyhovovalo.

Odpoledne Fred, George, Lila a Aylin společně seděli v Aylininém kupodivu uklizeném pokoji a povídali si. To se za poslední dobu moc nestávalo, takže si všichni užívali obyčejného tlachání o všem i ničem. Aylin se dnes cítila dobře i přes svou úzkost, která sílila, kdykoliv někdo promluvil o Harrym, anebo když v dálce uslyšela, jak se svými kamarády o něčem mluví. Ti tři spolu mluvili až moc.

,,Ty ultradlouhé uši... máte ještě nějaké?"

Fred se zašklebil, když si vzpomněl na ty zničené ze včerejška. ,,Jo, ale ne tady. Museli bychom je opravit."

,,A to druhé ucho se našlo?"

Znovu se zakabonil. ,,Ještě ne."

Aylin se potichu zasmála jejich nezdaru. Tyto hlouposti pro něj i George znamenaly hodně. Ji a Lilu všemožné vtípky bavily, ale nepotřebovaly je nutně k životu - což ale neplatilo v případě jejich dvou kamarádů.

Chvíli bylo ticho, ale pak se Lila zamyšleně zeptala: ,,Kde seženete peníze na ten obchod? Přece jen rozjet podnik není úplně levná záležitost, zvlášť v této době."

Dvojčata se na sebe nervózně podívala a Fred si promnul krk. ,,No... to jsme vám neřekli?"

Lila se na stejně zmatenou Aylin rychle podívala a pak se na Freda zamračila. ,,Co jste nám neříkali?"

,,Harry nám dal peníze."

Lila a Aylin na ně překvapeně hleděly, několik sekund neschopné mluvit. Pak Lila zavrtěla hlavou. ,,Jaké peníze? Proč by vám je dá-"

,,To byly ty z Turnaje, že?" uvědomila si Aylin a unaveně si promnula čelo. Myslela si, že ty peníze nakonec připadly Harrymu - už i kvůli tomu, v jakém stavu vypadali Cedrikovi rodiče. Podívala se okolo sebe a hledala záminku, aby se o tomto tématu s nimi nemusela bavit. Popadla jejich prázdné skleničky do náruče. Několik krátkých momentů na sebe všichni čtyři hleděli, ale pak se Aylin obrátila ke dveřím. ,,Půjdu nám dopustit pití." vydala ze sebe rychle.

Dvojčata nevěděla, jakou od ní mají očekávat reakci. Její tvář nenapovídala nic - jestli jí to je jedno nebo jestli je naštvaná... když zmizela za dveřmi pokoje George se obrátil k Lile: ,,Je naštvaná?"

Zavrtěla hlavou. ,,Nevím. Nejspíš si jen musí přebrat v hlavě, že máte peníze z Turnaje, které možná měly patřit Cedrikovi."

Aylin se zamyšleně vydala po tmavých schodech o poschodí dolů do prázdné jídelny. Rychle jí prošla do kuchyně, kde skleničky nesoucí v náruči postavila na linku vedle dřezu.

S těžkým výdechem se sama rukama opřela o linku a zavřela oči. Nádech, výdech. Nádech, výdech...

Harry jim dal peníze na podnik. To je přece fajn. Je dobře, že tak udělal, on má údajně peněz dost a její přátelé alespoň budou schopni uskutečnit svůj životní sen. Proč se tedy neraduje?

Promnula si oči a pak trochu omyla skleničky, které byly olepené nějakým sirupem. Napustila je vodou, ale v ten moment někdo narušil její ticho.

,,Ahoj." ozval se tichý hlas.

Aylin vylekaně otočila hlavou k příchozímu. Několik sekund na něj jen hleděla, ale pak se pokusila uvolnit napnutá ramena. ,,Harry," vydechla překvapeně. Poplašně kmitala očima po místnosti a rychle hledala téma, kterého by se mohla chytit. ,,Jak ses měl?"

Dívala se mu do očí a zkoumala, jak se tváří. Vypadal unaveně a Aylin se mu nedivila - příchod do tohoto domu je trochu změna oproti tichému Kvikálkovu.

,,Docela to šlo." kývl hlavou. Tón jeho hlasu byl opatrný.

Oba mysleli na Cedrika. Aylin tolikrát přemýšlela, zda i on má noční můry, zda si také jeho smrt klade za vinu, zda také trpí kvůli tomu, že ho nebyl schopný oživit, stejně jako trpí každý den ona.

Hleděli na sebe, ale nakonec Aylin už nic neřekla a ani Harry už nic nedodal.

Byl uvnitř zničený. Nechtěl jí přiznat, jak hrozně se toto léto měl, přestože věděl, jak stejně příšerně se cítila Aylin. Co když ho za to všechno viní? Za to, že ho nedokázal zachránit?

Aylin popadla své skleničky s pitím, lehce se na něj usmála a prošla kolem něj pryč. Věděla, že jí o svém hrozném létě lhal, aby neranil její city, ale rozhodla se na něj netlačit. Na vyřešení jejich problémů měli ještě celý zbytek léta.

Ahoj, omlouvám se, že je kapitola tak pozdě! Nějak mi nešlo psát a také mi upřímně připadá, že tato kapitola nebyla tak dobrá jako ostatní... jaký na to máte názor vy? Líbila se vám i ta pasáž s Mariou? 

Už brzy se přesuneme do Bradavic, kde naše parta započne svůj poslední ročník. Příští kapitola bude poslední z Grimmauldova náměstí 12 (minimálně pro teď), takže se můžete těšit!