19.1.1980

Sirius seděl na zasněžené lavičce. V ruce svíral kytici a utíral si slzy. Včera byl její pohřeb. Pohřeb jeho Marlene. Byla to jediná holka, kterou kdy miloval.

 Nikdy nechápal Jamesovi pocity, které cítil k Lily. S ní to pochopil. Do ní se zamiloval. Plánoval ji požádat o ruku. Ale všechny jeho sny se zbořily jako domeček z karet, když šla Marlene navštívit svoje rodiče.

 Neměl ji pouštět, věděl to.

 Utřel si další slzu a opatrně kytici položil pod nápis Marlene McKinnonová 15.2.1960 - 8.1.1980. Neměla ani dvacet let. 

 ,,Miluju tě a navždy budu, chápeš?" zašeptal. ,,Nikdy si to neodpustím a nezapomenu."

xxx

 4.4.1980

 Byl pátek a Josephine se chystala do práce. Pobíhala po kuchyni a sbírala poslední papíry, které měla doma vyplnit a další den donést.

 ,,Reme, zvládneš to teda tady?" zeptala se ho. ,,Klidně bych zůstala s Aylin." ujistila ho, stejně jako každý den. 

 ,,To je v pohodě," mávl nad tím rukou. ,,Zvládnu to tady, jsou jí skoro dva roky,"

 ,,Dobře," usmála se a vypila lektvar. Za chvilku před Remusem stála blonďatá žena a doširoka se usmívala.

 ,,Cítím takový divný pocit," pokrčela rameny, ale zasmála se. ,,Miluju tě," řekla a políbila ho. Pak se naklonila k Aylin a dala jí pusu na čelo. ,,Mějte se dobře!" rozloučila se s nimi a vyběhla s kabelkou ze dveří. Zavřela je za sebou, došla na konec pozemku a následně se přemístila.

 Vešla do nemocnice, pozdravila sekretářku a vydala se do své kanceláře. Udýchaně položila všechny papíry na stůl a vydala se zkontrolovat své pacienty. Pracovala na oddělení infekčních onemocnění, takže by se nedalo říct, že by se nudila.

 ,,Dobrý den," pozdravila jednu pacientku na lůžku se dračími spalničkami. ,,Jak se vám vede?" 

 ,,U-už je t-to lepší," zachraptěla, ale usmívala se. Josephine se snažila pomoct co nejvíce lidem, protože si moc dobře pamatovala, jak ji zasáhla smrt rodičů.

 ,,Donesla jsem vám pár lektvarů," usmála se Josephine a podala jí je. 

 ,,Děkuju, slečno O'Neillová," usmála se.

 Josephine se zvedla, odhrnula závěsy v místnosti a přesunula se do své kanceláře zapsat, kolik dala pacientce léků a v kolik.

 ,,Kate, Kate!" mávala na ni Amy - teď už - Masseyová bez sebe menšího podezření, že by to mohla být Josephine.

,,Děje se něco?" zeptala se jí trochu s obavami a utáhla si culík blonďatých vlasů.

 ,,Zdá se mi, že je tu dneska napětí. Něco se stane." kývla hlavou na stranu. ,,A myslím, že to nebude nic hezkého."

 ,,Nestraš!" zasmála se Josephine, ale stáhl se jí žaludek. Amy měla - podle profesorky jasnovidectví - nadání, díky kterému občas věděla, že se něco špatného přihodí. A vždy měla pravdu.

 ,,No nic, skočím si na záchod," usmála se Amy, jako kdyby nic neřekla a odběhla pryč. Josephine zpátky usedla za svůj pracovní stůl a nervózně do něj klepala tužkou.

 Dneska se má něco přihodit. Něco zlého.