22.2.1977

Na opuštěném famfrpálovém hřišti pršelo. Jediné, co bylo slyšet byl dopad kapek na tribuny. Bylo to pouze jemné pokapávání, takže Josephine zůstala sedět na tribunách a dále si četla.

Četla knihy potřebné na vypracování úkolů, ale prokládala si to i zábavnějšími knihami. Třeba mudlovskými příběhy, které ji tolik bavily nebo i knihou o vlkodlacích, kterou jí Remus doporučil.

Znovu se podívala na větu, která ji zmátla. Přečetla si ji znovu, ale nahlas. ,,...vlkodlaky na venek nepoznáte. Jediné možné poznávací znemení jsou jizvy, které většinou mají..."

Stránka byla doplněna několika obrázky, kde byla například stavba těla vlkodlaka nebo náčrt zjizvených zad mladého muže.

Chvilku se na obrázek dívala a pak jí to najednou všechno došlo. Šokem upustila knížku.

Xxx

23.2.1977

,,Nudím se," řekl do tichého pokoje a převalil se v posteli.

,,Tak si vymysli nějaký žertík," řekl jednoduše Remus, který seděl na své posteli a neodlepil oči od knížky.

,,Hmm. A jakej?"

,,Nevím, vymysli si ho,"

,,To jsem nechtěl slyšet. Hele, jsi taky Pobeta, tak mi pomož!"

,,Tak, já nevím," řekl a konečně odlepil od knížky oči. ,,Tak třeba... kdy bude Halloween?" zeptal se po chvilce nepřítomně.

James se rozesmál. ,,Ten, už byl, vlčku,"

To oslovení Remus nesnášel, ale nechal to být. Znovu se začetl.

Když neodpovídal, James se na něj podíval. ,,Hej, co je?"

Když se ozvalo zaklepání, úlevně vydechl, že mu to nemusí vysvětlovat a rychle se zvedl z postele, aby otevřel. Přede dveřmi stála Josephine. Měla na sobě tepláky a jednoduché tričko, ale přesto jako kdyby se Remusovi na chvíli zastavilo srdce.

James se okamžitě ozval, když ji uviděl. ,,Ahoj, co potřebuješ?"

Josephine vypadala docela vyklepaně, jako kdyby nad něčím dlouho přemýšlela. Neodpověděla mu, ale podívala se na Remuse. ,,Jo, Rema."

Remuse to zmátlo, protože to nebylo velkým zvykem, ale pozval ji dovnitř. James se na ně zmateně podíval, ale udělal ze sebe gentlemana a odešel z pokoje, když uviděl, jak se na něj Josephine dívá.

Jakmile James zavřel dveře, Josephine byla ještě více nervózní, než před tím. Možná si to jen nalhávala. Třeba to není pravda. Třeba bude za úplného debila a bude se jí smát.

,,Ahoj, co se děje?" zeptal se honem Remus, aby nebylo trapné ticho, kdy nikdo z nich neví, co má říct. Jemně jí ukázal, aby si přisedla k němu na postel.

Josephine se na něj podívala a samou nervozitou se rozesmála. ,,No, je to trochu divný," přiznala po chvíli. ,,Pamatuješ si, jak si mi doporučil tu knížku o vlkodlacích?"

Jeho tvář nabyla trochu mučednického výrazu. Nervózně přikývl. ,,Ano?" zeptal se podezřívavě, protože se bál, co tím chce naznačit. Začal být nervózní, co z ní vypadne.

,,Reme..." začala a zavřela oči, protože nevěděla, jak to má říct. ,,Já to vím," řekla prostě. Podívala se mu do očí a doufala, že to pochopí.

Remus nervózně polkl a pokusil se dělat, že neví, o co jde. ,,A co víš?"

,,Já vím to... já vím, že jsi... že jsi vlkodlak, Reme." vydechla a čekala, co řekne. Josephine měla klidný výraz. Neměla z něj strach. Měla o něj jen a pouze starost.

Shodil její ruku ze svého ramene a podíval se na ni. Měl výraz, který naznačoval jako kdyby bojoval sám se sebou.

Když nic neříkal, zkusila se ho zeptat znovu. ,,Je to pravda?"

,,Jo." vydechl. ,,Já jsem... já jsem nestvůra," řekl po chvíli a zvedl hlavu, aby se jí podíval do očí.

Dřív, než na to Josephine stihla odpovědět, Remus znovu něco řekl. ,,Já tě chápu, určitě se mě bojíš. Protože vlkodlaci jsou hnusní tvorové," podíval se na ni vážně.

Josephine se na něj šokovaně podívala a držela se, aby ho nepraštila. ,,Reme, jak to o sobě můžeš říct? Jsi asi ten nejchytřejší a nejmilejší kluk, kterýho jsem kdy potkala. Nejsi nestvůra. Jsi úžasný člověk, Remusi," ujasnila mu to.

Remus vedle ní seděl a pomalu nechápal, co vypouští z úst. Překvapeně se na ni díval a měl chuť ji políbit. Ale neudělal to.

Když nic neříkal, Josephine se odvážila a pevně ho objala.

A tak tam několik minut seděli a objímali se. Vydrželi by tak i hodiny.

Xxx

23.2.1977 - úterý 

Včera jsem psala o mém zjištění. A jak jsem si včera slibovala, dnes jsem sebrala svoji veškerou odvahu a šla se ho zeptat, zda je to pravda.

Zaklepala jsem na dveře. Když jsem s ním mluvila, byla jsem nervózní. A pak, když jsme se usadili na jeho postel, nemohla jsem to v sobě držet a zeptala jsem se. Byla a je to pravda. Mluvil o sobě jako o nestvůře, což jsem nemohla vydržet. Nechápu to.

Pevně jsem ho objala. Nemohla jsem to vydržet, jak o sobě mluvil. Objímala jsem ho dlouho. A vydržela bych ještě déle. 

Josephine