4.2.1977

Během až zvláštně volného úterního odpoledne se Josephine procházela po hradě. Ne, že by jí bylo až takové horko na chodbách starého hradu, ale potřebovala se uvolnit a promyslet si věci, na které neměla normálně čas myslet. Například nad tou knihou, kterou jí dal Remus. A zrovna když hodně nevnímala, opět někoho srazila.

Byla to změt černých vlasů, která se se smíchem snažila zvednout. Když jí sama se smíchem a omluvami pomohla zvednout, podívala se sraženému do tváře a úsměv jí rychle zmizel. Trochu jí vynechalo srdce a skoro automaticky ho pustila a odstoupila několik kroků dozadu.

Věděla, že jí jednou bude muset čelit... ale opravdu se jí nechtělo.

,,Co tady děláš?" řekla Josephine trochu ostřeji, než zamýšlela.

Amy se na ni taky trochu zaraženě podívala. ,,Taky ahoj, Josephine,"

Josephine měla strach. Podívala se okolo sebe, ale nikdo blízko nich nebyl, protože nebylo zvykem se dobrovolně toulat chodbami hradu v únoru, když jsi nutně nemusel.

Měla strach, že jí opět něco udělá. Že se jí něco stane. Že nestihne utéct. Nasadila konfrontační masku. Rozhodla se, že se jen tak nedá. Pokud bude muset, bude bojovat. ,,Jakto, že tě ještě nevyrazili za to, cos mi udělala? Ještě teď jsi o tobě celý hrad říká jaká jsi hrdinka! Přijde jim divné, že se spolu nebavíme, nemyslíš?" její hlas okamžitě zjedovatěl a přistihla se, že jednu svojí ruku má položenou na kapse, kde měla hůlku. Z jejího strachu se stala nepředstavitelná zlost.

,,Co si myslíš, že by se stalo, kdyby se všichni dozvěděli, že jsi mě napadla? Že kvůli TOBĚ jsem strávila tři týdny na ošetřovně a měla zkažené svátky?" pokračovala a čekala na její reakci.

Amy na ni jen hleděla a nevěděla, co říct. Když už se Josephine chtěla otočit, řekla: ,,Klid, ano?"

Ale je jasné, že když vám někdo něco takového řekne, vůbec se neuklidníte. Alr spíše se ještě více naštvete. Josephine se skřivil obličej a popadla ji za rameno, díky čemuž se Amy šíleně vyděsila. ,,Byly jsme kamarádky, chápeš? Věřila jsem ti, myslela jsem si, že budeš moje první opravdová kamarádka. Jak si to mohla udělat? Co tě k tomu sakra vedlo?"

Když jí stekla první slza, rychle se od ní otočila a běžela pryč chodbou, kterou sem původně přišla. Neviděla na cestu a nevěděla, kam pořádně běží. Ale věděla, že teď potřebuje podporu své rodiny.

Doběhla k Buclaté dámě. Zrovna někdo vycházel, takže rychle proběhla obrazem, aby si jí nikdo nevšiml a sprintem vyběhla schody do klučičích ložnic. Ani nezaklepala, bylo jí jedno jestli tam třeba není někdo oblečený. Potřebovala Jamieho. Rozrazila dveře a co nejrychleji k němu běžela.

Všichni, kteří byli v místnosti se na ni vyděšeně podívali. James přestal mluvit v půlce věty a nezačal, dokud nebyla u něj v náruči.

,,Josephine, co se pro Merlina stalo?" zeptal se zděšeně.

,,Jamie," řekla a popotáhla nosem mezi slzami. ,,M-musím ti ně-něco říct," vydala ze sebe.