Josephine, která už nad úkoly seděla dvě hodiny ve společenské místnosti, se zvedla, shrábla svoje práce na hromadu a společně s knihami je odnesla do svého pokoje. Tam si taky odložila školní brašnu a převlékla se do pohodlného trika a legín. Pak se vydala na večeři do Velké Síně.

 S myšlenkou, že Thomas - její nejlepší kamarád - na ni nebude asi dlouho čekat se rozeběhla po schodech.

 „Ahoj," usmála se udýchaně Josephine na hnědovlasého kluka s modrýma očima - Thomase Foxe, hrdého nebelvírského lva. „Promiň, že jsem přišla pozdě," řekla mu rychle, aby neměl poznámky. „Dělala jsem úkol do formulí, obrany a přeměňování." Thomas se jenom zasmál a spěšně odpověděl: „Ale prosím tě, nevadí. Vzpomínáš si na to, jak jsme se potkali poprvý?" zasmál se.

 Oba si vzpomněli na jejich první setkání.

 Dvanáctiletá verze Josephine se prodírala přecpanou uličkou mezi kupéčky a neměla si kam sednou. Svoje hnědé vlasy měla rozpuštěné a její oříškové oči byly plné očekávání a nadšení, že se vrací zpět do Bradavic.

 Kupé hledala sama, protože ji bratr opustil a běžel za svými kamarády. Její kamarádky zatím neexistovaly. Usadila se do nejméně rušné části prázdné uličky, protože všechny kupéčka byly plná.

 Uběhlo asi patnáct minut, než se někdo před ní zastavil, když procházel uličkou.

 „Já jsem Thomas." Usmál se kluk před ní. Měl hnědé vlasy, a na svůj věk byl celkem dost vysoký.

 „Josephine, ale říkej mi Joseph." usmála se.

 „Nechceš si přisednout ke mně? Jsem tam sám a nějaká společnost by se šikla." Zasmál se.

 „Že se vůbec ptáš," zakřenila se, zvedla se a došla do neobydleného kupé.

 „Dík za nabídku, jinak bych tam trčela celou cestu." Začala rozhovor váhavě Josephine. „Není zač, od toho jsou přátelé." Zasmál se zvonivě Thomas. V Josephinině očích naskočily dvě velké jiskry štěstí. Přítel! 

 Často na to vzpomínali, hlavně když se Josephine někde zdržela. Vždy je to pobavilo.

 „Ale, teď přestaňme vzpomínat," řekla Josephine pobaveně. „Musíme jít někdy na tu večeři," zasmála se.

 „A co kdyby..." Začal filozofovat Thomas jako vždycky a hned se rozesmál. Na to, jak dlouho už letos byli v Bradavicích měli legendárně málo trestů. Po Pobertech byli druzí, co dělali nejvíc žertíků.

 „...jsme si z večeře ukradli trochu jídla a šli něco provést?" Dořekla Josephine za něj. V hlavě se jí rýsoval plán. Měla radost, že jsou zpět v sedle.

 „Že váháš!" Zasmál se a oba se smíchem společně prošli dveřmi do Velké síně na večeři.

 James s ostatními Poberty seděli u stolu a bavili se. Pak ale přišla Josephine s Thomasem a James se naštvaně zašklebil. Vypadali, že mají něco v plánu, protože se na sebe smáli od ucha k uchu a každou chvíli někdo z nich propukl v hlasitý smích. A proto se snažil zachytit alespoň kousek jejich rozhovoru.

 „A pak..."

„Šlehačka! A ještě konfety!" zasmála se Josephine.

„Nezapomeň na vločky!" Řekl Thomas a dostal záchvat smíchu. Zvedli se. Josephine ještě do sebe nacpala poslední tři jahody a oba vyběhli ven z Velké Síně. Zavřeli za sebou obrovské dveře, protože večeře teprve nedávno začala a Síň byla plná studentů. Nechtěli, aby někdo věděl, co mají v plánu.

James se otočil zpět ke svému talíři. Ale než opět začal jíst, koutkem oka zahlédl, jak se Albus Brumbál pobaveně dívá na siluety dvou mizících studentů. 

Gif - Thomas <3