O den později snídala a snažila se hýbat co nejvíce končetinami. Jedla toast a sušenky, také tu měla položených mnoho sladkostí; dvakrát Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak, mudlovské cookies, dvě velké čokolády z Medového ráje (tipovala, že od Remuse) a jednu čokoládovou žabku, kterou se rozhodla nechat až na později.

Přepadla ji obrovská zlost na Amaliu, tak velkou, že zbytek svojí snídaně shodila na zem a přiběhla k ní zděšená Poopy.

,,U Merlina, co se stalo, slečno Potterová?" zvedla hůlku, provedla neverbální prulexíro, kouzlo na čištění a zbytek její rozplácnuté snídaně zmizelo.

,,Vzpomněla jsem si na to, co mi to Amalia udělala," vyletělo z ní bez přemýšlení naštvaně a Poopy vytřeštila oči. Původně to ani nechtěla zmiňovat, nebývá takové povahy, aby si stěžovala nebo na sebe upozorňovala, ale zkrátka se neudržela.

,,To se Vám určitě jen něco popletlo!" vydechla Poopy. ,,To slečna Laneová Vás sem s Hagridem odnesla! Vypadala hodně zarmouceně!"

,,Ne, byla to ona," odporovala a na truc se posadila, i když ji ještě bolela ruka a hlava.

,,Nejdřív na mě použila expluso, potom mi zapálila svetr a nakonec, protože jsem narazila do kmenu a nemohla se hýbat, mi skočila na hlavu." sykla jí naštvaně do obličeje.

xxx

Kvůli silnému lektvaru, který jí dala Poopy se probudila až odpoledne.

Okolo čtyř hodin k její posteli dorazil Albus Brumbál. Vedle něj stála Amalia, která vypadala mimo.

,,Klidně použijte veritasérum, jestli mi nevěříte," řekla už naštvaně. Pokývl hlavou, že jí rozumí, ale než něco stačil říct, ozvala se Amalia.

,,Ale já si to nepamatuju!" řekla už s pláčem a sedla si na židli, kde se málem zhroutila.

Brumbál pokýval hlavou a pokynul Amalie, aby šla s ním. ,,Pojďte slečno Laneová, dořešíme to v ředitelně," Amalia se dala do ještě usedavějšího pláče.

Nesmí ti jí být líto! okřikla se Josephine v duchu, protože se přistihla, že by se nejradši zvedla a objala ji.

xxx

Bylo šest hodin a Josephine byla opět sama. Už ji to přivádělo k šílenství. Jediné, co se za celý den dělo, bylo to, že pila hnusné lektvary nebo madame Pomfreyová oštřovala jiné studenty.

Zrovna když měla zavřené oči a přemýšlela, někdo do ošetřovny rychle vběhl.

,,Prosím, jen deset minut!" Prosil někdo smlouvačně. Josephine otevřela oči.

Byl to Remus. Madame Pomfreyová naštvaně protočila oči a nakonec povolila: ,,Dobře, ale jen deset minut!"

,,Koho to jdeš navštívit?" smála se.

,,Jsem první návštěva?" ptal se a sedl si na židli.

,,Byl tu Brumbál a Amalia." Řekla rádoby nezaujatě.

,,Co tu chtěli?" Zajímal se. Všechno mu vysvětlila a on s každou její větou vykulil víc a víc oči.

,,Jo, něco jsem ti přinesl," řekl najednou a začal se přehrabovat v brašně. Vytáhl její hůlku a Joseph ji šťastně obejmula. Skoro zapomněla, že nějakou má.

,,Díky, Reme!" radostí ho obejmula, ale rychle si zase sedla na postel a zrudla. Snažila se to zakrýt smíchem a vlasy v obličeji.

Sklopil svoji hlavu ke svojí brašně, začal vytahovat její oblíbené knížky, které měla půjčené.

,,Jedna tu chybí," ušklíbla se a on se nejistě podíval.

Vzala si do ruky hůlku a mávla s ní. ,,Accio kniha Vlkodlaci!" Remus na chvíli vytřeštil oči, ale pak se široce usmál.

xxx

Seděla na posteli a četla si.

Chtělo by to kapesník, problesklo jí hlavou, protože tato pohádka končila hodně smutně. Princezně usekli hlavu. Navíc byla nachlazená, takže se jí logicky chtělo smrkat.

Nechtěla volat Poopy a hůlku měla úplně někde jinde, přemýšlela, jestli jde přivolat věci jen pomoci mysli. Brumbál to přece umí ne?

Kapesník, kapesník, kapesník, kapesník, kapesník... zkoušela, co se stane. Obyčejný, bílý kapesník...

Před ní se ozvalo tiché lup a ona překvapeně otevřela oči. Pomalu jí na klín jen tak ze vzduchu dopadal bílý látkový kapesník.