V poklidné jarní měsíční noci,
muž z práce jde a zvláštní má pocit.
Že napětí ve vzduchu je, není těžké vyvodit,
v tuhle noc podivnou, něco by mohlo se přihodit!

Po chvíli před sebou mladou dívku zří.
Jde sama jen, sama, nikdo s ní.
Kráčí zvolna, krok jeden, druhý…
V havraních vlasech vlají jí stuhy.

Jak gentleman správný teď měl by se zachovat?
No jak? Dělat jí doprovod, aby nemusela se snad bát.
Ve kvapném tempu muž brzy ji dostihne,
nad jejím pohledem nevinně krásným srdce mu zjihne.

„Ruku líbám, milá paní,
splníš ty mi jedno přání?
Nechej ty mě s tebou jít.
Jenom, ať mám v duši klid.“

Ona trochu se zarazí, nadzvedla obočí,
náhlý společník však do myšlenek jí skočí.
„Neboj se, jen neměj ze mě strach,
však já přece nejsem vrah.“

Úsměv. Kývnutí. Ujednáno.
„Tak kdepak bydlíš, krásná panno?“
A tak ho vede, spolu kráčí, po boku bok.
Noha nohu mine, znovu krok a krok.

V jejích očích cosi zvláštního se zračí,
zatímco muž jde dál, dívka v kabelce něco hledat hodlá začít.
Tempo jen zpomalí, chce využít příležitost.
Kampak se poděla mužova ostražitost?

S hlubokým nádechem z kabelky pistoli tahá a třímá ji v ruce.
Možností, kam ránu umístit, má více než tucet.
Než muž něčeho si všimne, ucítí zezadu prudké bodnutí,
bolest, jež otočit se ho donutí.

Byl to sršáň? Včela?
Jak by mohla? Odkud v noci by vyletěla?
Nebyla to včela, ach kdepak včela!
Ne živý tvor, ale kovová střela!

Krůpěje potu raší mu z čela v tu chvíli,
dívka nečeká na nic a podruhé střílí.
Krev jen crčí z díry v zádech,
oba ví, že blíž a blíž je jeho poslední nádech.

V hlavě kulku, v hrudi kulku,
mučí ho a rvou ho v půlku.
Přívětivost není již v dívčině tváři,
namísto toho šílený úšklebek tam září.

Střelený ubožák vědomí ztrácí, sune se k zemi.
V mysli si šeptá: „Ach Bože, pomozte mi,“.
Oči již zaklaply, dech i tep mizí.
Není vždy nejlepší být milý na cizí…

A zase je klidno kolem koukolem.
Rudou barvou se barví zem.
Nehybné tělo opuštěné chladne, už nezvedne se víc.
A na to všechno zírá svědek němý, co nic nepoví – Měsíc...