DIALOG:

KLASICKÉ PÍSMO = MLUVČÍ 1

 TUČNÉ PÍSMO = MLUVČÍ 2

╰── ⋅ ⋅ ── ✩ ── ⋅ ⋅ ──╯

Zabij mě. Zabij se sama.
Proč to neuděláš ty? Zůstane to jen mezi náma.

Vždyť víš, že nemůžu, hlupáčku můj rozmilý.
Ale oba už tolik let jsme utrpením ztratili...

Když to ale opravdu udělám, neskončíš i ty v hrobě?
Jasně. Jo. Pravděpodobně. Jsem tu kvůli tobě.

A to ti nevadí? Mělo by snad?
Pro tebe všechno, víš, jak tě mám rád.

Obejmeš mě? Ne. Neuhýbej. Co děláš?
Což ty mě ráda nemáš?

Přestaň, mám, ale není to lehké.
Prosímtě, ceň si naše pouto - tak vzácné křehké.

Nemůžu. Nejde to. Skončeme to. Tady. Teď. Hned.
Mladá dámo, objasni mi laskavě těhlech událostí sled!

Nemohu s tebou ani vyjít na veřejnost. Lidi na čela by si ťukali.
Proč bychom se starali?

Ovšem, tobě na tom nezáleží,
ale já promluvila-li bych na tebe, reputaci spravovala bych jen stěží.

Ale, princezno, ve dne v noci, v dešti, v slunci, pořád s tebou, pro tebe tu zůstávám.
A tohle je ten vděk, co za to mám?

Hele, radši jdi. Běž. Ty a tohle je jen jedna velká lež.
Víš to. Možná je lepší, že neexistuješ...

╰── ⋅ ⋅ ── ✩ ── ⋅ ⋅ ──╯

Věnováno mému imaginárnímu kamarádovi~