Podívala jsem se na to zubožené tělo. Snažili se mu jen pomoci, ale nedokázali to. Tohle už byla práce pro mě. Pár mužů v bílých pláštích upřelo pohledy do země, když opouštěli místnost s nyní už mrtvým tělem na operačním stole. Všechno jednou končí.

Chlapec se zvedl na vratkých nohách a přenesl celou svou váhu na tu zraněnou. Necítil už žádnou bolest, byl v pořádku! Usmál se napůl v mrákotách a šel dál. Nedíval se kolem sebe, pravděpodobně ani nemohl. Šel dál a dál, nikdy nezastavoval.

V hlavě mu pořád dokola zněl ten sladký veselý smích jeho Suzi. Před očima viděl její vlasy, jak se jí houpaly kolem obličeje, jak se houpaly ve větru u vraku auta. Jak mu brala jeho hračky a on na ní šel žalovat tatínkovi. Jak ho viděl zamířit pistolí a jednou jedinkrát vystřelit. Řekl, že to bylo kvůli zlým lidem, že to bylo kvůli jeho práci, tak ať raději Suzi neprozrazuje, co viděl. Chlapec pak naposledy objal tělo své matky, která měla kulatou dírku na spánku.

Před očima mu běhaly barevné obláčky a bylo z nich vidět jen bělmo, žádné panenky. Noha mu trčela v úhlu takovém, že by snad bylo lepší chodit bez ní. On sám už nebyl při smyslech. Naříkal a smál se. Tělo mu pokrýval studený pot, ale šel dál. Šel dál za svou Suzi, aby jí mohl půjčit své kolo, a aby ji viděl, jak poprvé šlápne do pedálů. Šel dál, aby ji mohl znovu obejmout. Šel dál, aby alespoň zahlédl její vlasy, jež krev zbarvila do ruda.

Plazil se, seč mu síly stačily a nedbal na větvičky, které draly jeho kůži. Naposledy se usmál, než mu hlava klesla na měkký mech.