Na světě je v jednu chvíli tolik míst, kam mě to táhne - jednou v Číně, podruhé v Libyi, potřetí v Norsku. Projdu všemi zeměmi, všemi domy, v každou hodinu. Pořád jsem to já, ale kdo bude ten další? Černý, bílý? Vysoký či malý? Mladý nebo stařeček? Na ničem z toho nezáleží. Nezáleží na tom, jak moc se kdo bude chtít skrýt, protože já přijdu.

Já jsem všude doma, a přece nejsem nikde vítaná.

Popadl do ruky jednu z větví, která se s jeho vahou sklonila k zemi, ale už stál na nohou. Opatrně došel po mechovém koberci až k naprosto sešrotovaným předním sedadlům.
"Tati?" Samotného ho překvapilo, jak slabě jeho hlas zní. "Suzi?" Ticho. Jako v hrobě. Nechtěl, nemohl věřit zdravému rozumu, který mu našeptával, že tohle ani jeden z nich nemohl přežít. Nechtěl poslechnout ten hlas, který mu jasně a nekompromisně oznamoval, že se jako jediný v pořádku dostal ven ze zničeného auta.

Celá tahle situace ho zasáhla nepřipraveného. V hlavě se mu honily vzpomínky jedna přes druhou a dělaly vše ještě zmatenější.

Jak rychle posbírali jen pár nejdůležitějších věcí a stejně jako stokrát před tím nasedli do auta, načež vyjeli neznámo kam. Nikdy nejezdili po dálnicích, raději po úzkých cestách, jen výjimečně používaných.

Jak vystrašeně se na něj Suzi dívala, když viděla, jak je táta naštvaný, a jak ji jen kvůli tomu nechal sedět vepředu, kde se cítila pohodlněji.

Jak se ji snažil rozesmát hloupými obličeji, což se mu nakonec podařilo. Jak se táta začal smát taky, když si ho všiml ve zpětném zrcátku, a jak se na něj otočil, snad aby ho napomenul. To už se ale nikdy neměl dozvědět, protože pak bylo najednou černo.

Vzpomínal na smích své sestry a přitom si do paměti zapisoval poslední vzpomínku na ni.

Jak se přibližuje k autu a vidí na čelní sklo, které se roztříštilo v malinké střepy.

Jak vítr pomalinku pohupuje jejími zlatými vlasy slepenými tmavou krví.