A jsem tady znovu. Kolikrát se ještě budu muset vrátit do téhle vísky? A kdo to bude tentokrát? Ty, maličká, s kůží černější, než je noc? Jídla není dost ani pro lovce, natož pro tebe, dítě. Pojď se mnou, už může být jen lépe.

Mezi příkrým úbočím hory a pozvolna se zvedajícím kopcem vykouklo slunce. Svou sílu jako každý rok na podzim už ztrácelo, a proto jeho teplo neproniklo až k malému chlapci, jenž stále ve stejné poloze spal. Statný strom na něj vrhal stín temný jako noc a zesláblé Slunce ho nedokázalo rozehnat.

Pár hodin uběhlo, než polední paprsek ze středu oblohy proťal větve, a usadil se chlapci na tváři. Potichu zamručel něco, co by vzdáleně mohlo připomínat jméno jeho sestry, ale spal dál. Převalil se. Opřel se o zraněná žebra a s trhnutím se probudil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, protože onen les nepoznával. Zrak mu padl na vrak ležící přímo před ním a jeho oči se roztáhly děsivým poznáním. Věděl, že to nebyl jen hrozivý sen. Věděl, že se ta nehoda odehrála. I přesto měl však hlavu naplněnou dětskou naivní nadějí. Pokusil se postavit, ale podvrtla se mu noha a on se se srdcervoucím zakňučením svalil znovu do mechu. Kotník se ohnul v prazvláštním úhlu, ze kterého se chlapci dělalo nevolno. Jen ten pohled stačil k tomu, aby znovu omdlel.