Znovu les. Tady už jsem byla, poměrně nedávno. Bude to jen pár dnů. Ano, tamhle ještě stojí vrak auta, které řídil ten muž. Překvapilo mě, že chlapec vydržel tak dlouho. 

Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, až se mu otevřou víčka. Zamrkal a pak si váhavě stoupl.

Rozpřáhla jsem ruce a on udělal pár vratkých kroků.

Otevřela jsem svou náruč pro toho chlapce.

Zavinula jsem kolem něj sebe samou a sprovodila ho ze světa.

Proč? Ptáte se mě. Proč tak mladého? Proč tak nevinného?

Protože na všechny jednou dojde. Odpovídám pokaždé a jdu zase o dům dál.

Jsem nechtěná, ale stejnou měrou potřebná.

Jsem tady od prvního živého tvora.

Budu tady do vašeho posledního dechu.

Tak zatím.

27. 3. 19