Zase sedím na lavičce. Zase tě sleduju. Tvé jemné ruce a tvou spanilou tvář.
Dnes trháš plevel. Vždy s kořeny. Nikdy nevytrhneš to, co nemáš.
Tichý povzdech mimoděk opustí má ústa. Nereaguješ. Myslím, žes ho ani nemohl slyšet. Prudký vítr ho umlčel dřív, než k tobě stačil doputovat.
Vidíš, ani vítr si nepřeje, abys o mně věděl. Nestačí, že tě vlastní květiny, teď už po tom touží i vítr. Prudký a studený, tak chladný.
Usmál ses a opět, opět tvůj úsměv nepatřil mně.
Proč?
Proč jen nemůže patřit mně? Proč ty mi nemůžeš patřit?
Něco studeného mi steklo po tváři. Vážně? Teď se před tebou i rozbrečím? Jsem fakt ubožák.
Já už na to vážně nemám. Musím odsud zmizet. Jsem celý promrzlý a po tvářích mi tečou slzy. Vypadám jako naprostý zoufalec.
Naposled na tebe vrhnu svůj pohled.
Nejsi tam...
Nechápu, kam jsi zmizel?

„Už odcházíš? "
V tu chvíli mi srdce vypovědělo službu.