Funguje to.
Vážně to funguje.
Růže kvetou. Pomalu, ale kvetou. Mají správnou barvu, jsou zdravé a silné. Už zbývá jen pár poupat. Jsem nervózní a zároveň vzrušený. Jen jednoho lituji, že ti to neukážu a nebudu ti moci říci to, co bych chtěl. Vlastně bych ti asi nic ani nestihl říci. Okamžitě bych se totiž přitiskl na tvé rty a začal bych tě líbat. Dlouze a vášnivě. Držel bych tě, jak nejpevněji bych dokázal, s vědomím, že tě už nikdy nepustím.
Jak naivní jsou mé myšlenky, že?
Zahodil jsem to. Tvou lásku i mé štěstí. Lehkovážně a hloupě.
Zbývají tři poupata. Slunce neúprosně žhne a po mých, teď již osmahlých tvářích mi opět stékají potůčky slaných slz. To to nikdy nepřestane bolet? To ta vina nikdy nezmizí?
Ale ano, zmizí.
Až vykvete poslední poupě a mou mysl pohltí temnota.