Víš, první týdny byly v pohodě. Dělal jsem to, co bych dělal normálně. Ale pak, když jsem přišel domů. Začalo to na mě doléhat. Pocit stístěnosti a prázdnoty se prohluboval víc a víc.
A lítost.
V té jsem se začal pomalu topit. Víc jsem se ale utápěl ve zlosti. Z počátku na tebe. Jak překvapivé. Jenže ten vztek jsem postupem času začal směřovat k sobě. Postupem času mi to docházelo. Docházelo mi, co jsem dělal. Co jsem dělal tobě. Právě tobě. Slíbil jsem, že ti nikdy neublížím. Já to slíbil a místo toho... Ublížil jsem osobě, kterou jsem miloval a stále miluju.
Kdybych dokázal vrátit čas...

Zkoušel jsem tě hledat... marně.
Jsem zoufalý.
Napadá mě, kdybys mě tehdy neoslovil, nestalo by se to.
Stále bych tě miloval slepou a oddanou láskou. Toužil bych po tobě, protože bych věděl, že tě nemohu mít.
Já už asi rozumím, cos myslel, když si mi povídal o bílých růžích.
-
Ano, máš pravdu. Existuje tolik krásnějších barev. Mnohem jasnějších, hned pozornost uzurpujících.
Ale...
I ta nejjasnější barva jednou vybledne. I ten sebekrásnější květ jednou ztratí svou barvu a tím i svou osobnost, svou podstatu.
Ptal ses proč bílá.
Sám pořádně nevím, možná protože nelže. Ukazuje se ti taková, jaká je. Chladná, majestátní a přitom tak zranitelná, nevinná. Její barva nikdy nevybledne. Sice jednou seschne a zahyne ale stále...
Stále to bude ona.
Barva, která nedokáže lhát...
-
Teď chápu. Jsi jako ta růže. Ukazoval ses mi takový, jaký jsi. Nikdy jsi o sobě netvrdil nic jiného. Na nic sis nehrál. Nelhals mi o tom, jaký jsi. Byl jsi obyčejný, a přesto jsi mě zaujal.
Čistý, křehký a nevinný. Tak jako okvětní plátky růže.
A tak jako růže nelžou i ty jsi nelhal. Za to já ano a mnohokrát. Nejhorší lež však byla ta, že ti nikdy neublížím. Já ti ublížil a nejen tobě, ublížil nebo spíš jsem zničil to, o cos ses tak moc staral, to co jsi tolik miloval. Zbyl jen popel, špína a prach. A Park stejně jako tebe pohltila džungle velkoměsta...