Je zajímavé, jak jeden jediný polibek dokáže říct to, co slovy nelze popsat. Stačil jediný polibek, aby jsi mlčel a sto dalších aby jsi se mnou odešel ke mně domů. Teď už k nám domů. Zní to hezky, že? K nám domů.

Naše dny lze nyní přirovnat k vysněné idylce. Dny trávíme společně. Líbáme se, smějeme se, děláme blbosti. Jsi tak křehký...

Chtěl bych si tě vzít tak strašně moc. A to je jediný problém v tomto snu. Ty máš strach. Štve mě to, já vím... vím, co ti dělal tvůj otec. Chápu, proč to vždy utneš, když se to už docela rozjíždí. Vlastně ne, nechápu. Já bych ti nikdy neublížil. Byl bych k tobě něžný, opatrný... Vždyť, známe se už dlouho a pochop, já mám svoje potřeby. Měl bys to chápat...

Sice se mnou už žiješ a miluješ mě a já miluji tebe o tom bez debat. Ale stále nejsi plně můj. Stále ses mi neodevzdal celý a já už prostě déle čekat nechci. Nevydržím to, být tak blízko tvého těla a vědět, že ho stále nemohu vlastnit.

Ano, jsem sobec, ale s tím jsi měl počítat. Teď už prostě nemůžeš, prostě nesmíš couvnout. Ty zábrany, které jsem totiž do této doby měl, povolily. A víš, co je povolilo? To ten polibek, polibek, který mi zastřel smysly a stal se na něm tak moc závislým, polibek který jsi ty opětoval a navracel se stejnou vášní. Jsi má droga, víš? A snad víš, co se stává lidem, co svou drogu nedostanou včas...