Je to tu...
Tento večer je můj poslední.
Procházím se městem a vše vnímám tak... intenzivně. Vše si prohlížím a objevuju detaily, kterých jsem si dříve nepovšiml. Vše mi přijde tak nádherné a cizí. Všude je ticho. Život města pomalu utichl. Je zvláštní až děsivé, jak mi cesta do parku utíká tak rychle.
Cestou míjím pár lidí. Všichni někam spěchají, všichni mají nějaký cíl. A můj cíl?
Nikoho už nemám. Není nikdo, kdo by mě zastavil. Chci, aby mě někdo zastavil? Možná...

Jsem tu. Květiny spí. Vše vypadá tak mírumilovně, nevině. Jako by se nic nezměnilo a přitom...
Je bezvětří a na obloze se objevují hvězdy. V očích mě zaštípou slzy. Je to naposledy, co je vidím? Proč je to najednou tak těžké?
Jdu pomalu. Chci to udělat až u růží. Zkropí má krev ty okvětní plátky? Zničí navždy tu nevinnost?
Už jen chvíle a jsem u lavičky. Nové rozvrzané lavičky... ,na které někdo sedí.
Proč teď, proč zrovna dnes? Chceš se snad podívat na mou smrt, nebo mě... zachráníš?
Spasíš mě?
Odpustíš mi?
Jde to vůbec?