Adrian myslel, že mu rozskočí hlava. Taurus stále mluvil a mluvil a mluvil, o válkách, o životě, o koruně, o hradu, o svých rodičích, o své roztomilé sestřičce, ani slovem se však nezmínil o svém mladším bratrovi. Adrian v davu poddaných stále hledal malou bílou lišku, nemohla s přeci jen tak ztratit, aby ji nikdo neviděl a nikdo ani nevykřikl.

„A tímto vám chci říct, že jakmile nastoupím na trůn, žádné obludy nás nebudou obtěžovat – žádné čarodějnice neodnesou vaše děti, žádné víly ani mořské panny nebudou zbloudilé pocestné zabíjet ani svádět, žádní draci nebudou zabíjet naše dřevorubce! Mohu vám zaručit bezpečí před všemi těmito stvůrami!“ Taurova slova se nesla nádvořím a lidé začali tleskat a radostně pískat. Adrian se překvapeně podíval na svého bratra, tohle přeci nemohl myslet vážně.

„Ale tohle oni nedělají! Nedělali by to, kdybychom jim neničili místa, ve kterých žijí! Čarodějnice by si v klidu žily v Lesu mrtvých, kde žijí doteď, draci zůstávají ve svých teritoriích, to jen dřevorubci jim ničí jejich území! Mořské panny a víly by v klidu zůstali nad Půlnočním oceánem, stejně jako Mořský rohatý had!“ vykřikl Adrian a vše kolem nich utichlo. Taurus se na něj překvapeně podíval, než si povzdechl.

„Adriane, o tomhle jsme už mluvili. Jsou nebezpeční. Všichni. A Mořský rohatý had je jen báchorka, kterou nám rodiče povídali, abychom nikdy nechtěli jet k Morganům na ostrov. Jsou to krvežíznivé bestie, ti Morganové,“ otočil se zpátky k lidu, aby se je pokusil uklidnit. Jestli něco Taurus uměl bezchybně, tak to bylo vše zakecat tak, aby si toho nikdo nevšiml.

„To není pravda, princi. Já tam byl. Jel jsem lodí do kraje Morganů a byl tam. Jeho obrovské rohy nám natrhly loď a všichni jsme v člunech museli dojet až do země Morganů. Nejsou krvežíznivý ani nic jiného. Jsou to lidé jako my, mají své tradice, své umění, kulturu i svůj osobitý styl oblékání. Jejich královna nás přijmula jako hosty a nechala nás, abychom se u ní na pár týdnů zabydleli, než pojedeme stejnou cestou zpátky,“ ozvalo se z davu, načež z něj ihned vystoupil muž ve středním věku. Jeho dlouhé hnědé vlasy mu padaly přes ramena až do půlky zad a i přesto, jak o budoucím králi mluvil, tak před něj poklekl.

„Ale to všechno jsou jen báchorky. Nevěřte těmhle lidem ani slovo, jsou to jen piráti, kteří si musí hledat svůj nový život na moři. Na té prázdné pustině, na tom širém oceánu, kde není nic k vidění! Byl to jen obyčejný úhoř, který plaval kolem a Tvá posádka narazila Tvou lodí na útesy. Pranic víc ani míň,“ vykřikl Taurus a dál se nevěnoval muži, který ještě chvíli něco mluvil, než se zlostně podíval na svého budoucího panovníka a potom věnoval svůj pohled raději mladému Adrianovi. Ten k němu vysílal prosebné pohledy, ať to bratrovi odpustí, že neví, co říká a že je naprosto mimo. Najednou na něj muž ukázal a všichni poddaní věnovali své pohledy právě jemu.

„Meč osudu má dvě ostří. Jedním z nich je Adrian. On má být náš král. To on dokáže zastavit všechny ty nepokoje, ale ne tím, že by někoho zabíjel – ale tím, že dokáže vyjednat mír. Ať je Adrian náš král!“ zvolal, přičemž bylo chvíli ticho, než se pár lidí přidalo ke skandování Adrianova jména. Ten se několikrát zhluboka nadechl, než se podíval po svých rodičích i bratrovi. Nikdo z nich na něj nekoukal moc přívětivě.

Kromě bílé lišky, jež stála za královským trůnem a vypadala, jako by se smála.