„Dobře, dobře, už jdu Dodgere." Chris se zasmál a dovázal si tkaničky na botech. „Už jdu, Bubba, neboj se."

Nadšený pejsek stál u vchodových dveří, celý šťastný, že je už ráno a těšil se ven. Chris necítil stejnou úroveň nadšení z toho, že už musí být vzhůru, ale chtěl potěšit svého kamaráda a vzít ho na procházku.

Cesta byla prázdná, tak Chris Dodgera pustil z vodítka a nechal ho pobíhat kolem a nahánět motýlka, zatímco šli dál. Tiché ráno Chrisovi poskytlo moment, kdy může být sám jen se svými myšlenkami, ale právě teď měl v hlavě jen jednu myšlenku; Charlie.

Byl naštvaný, že dneska večer musí mít po telefonu schůzku se svým manažerem, jinak by ji mohl vzít na jejich první rande už dnes, a ne až zítra, ale alespoň měl víc času na to, aby jim jejich den perfektně naplánoval. Chris už tak měl v hlavě hromadu nápadů, ale jak tak šel, uslyšel, že na něj někdo volá.

„Dobré ráno, Chrisi," zvolala Helen.

Když to uslyšel i Dodger, rozběhl se k domu, kde Helen seděla na houpačce, kterou měla před domem. Starší žena se zasmála a pozvala pejska, aby si sedl za ní, zatímco Chris vyšel po schodech a opřel se o zábradlí.

„Ahoj, Helen." Věnoval jí vřelý úsměv.

„Normálně tě v neděli nevídám na nohou tak brzy, většinou z domu vylezeš až po obědě," podráždila jej s úsměvem.

„Oh, takže mě teď špehujete?" oplatil jí to Chris okamžitě.

Helen se na něj jen podívala, než řekla: „Christophere, je mi skoro 90 let, děláš, jako kdybych měla něco lepšího na práci."

Když to Chris uslyšel, plácl se dlaní do hrudi, zatímco se nahlas smál nad její poznámkou, než vše vysvětlil. „Dodge už byl vzhůru a chtěl jít na svoji procházku, jinak bych samozřejmě rád dal spal, protože jsme včera večer s Charlie a s bráchou a ségrou byli dlouho venku."

„No ano, říkala mi, že spolu všichni jdete ven." Bělovlasá žena pokývala hlavou.

Chrisovi se na obličeji objevil malý úsměv, strčil si ruce do kapes od tepláků a řekl Helen: „Nevím, jestli vám to už řekla, ale zítra spolu jdeme na rande."

Helen zvedla ruku a řekla: „Ugh, konečně jsi tu mou zlatou vnučku pozval ven! Už bylo načase. Říkala jsem ti, že vám to spolu bude klapat."

„Jenom chcete, abych řekl, že jste měla pravdu, že ano?" Ušklíbl se, zatímco ona jen pokrčila rameny, což ho rozesmálo. „Jenom doufám, že neměla pocit, že musí říct ano."

„Proč to říkáš?"

Chris si rukou projel své krátké hnědé vlasy. „No, nevím, ale vy a já jsme si blízcí a ona a já jsme se stáli přáteli, a dokonce se sblížila s mou rodinou, tak doufám, že kvůli tomu neměla pocit, jako že nesmí říct ne."

„Kdyby s tebou nechtěla nikam jít, prostě by ti řekla, že nemá zájem," odpověděla mu starší žena.

Najednou Chrise napadla jedna myšlenka a on cítil, jak se jeho úzkost rozjela a začal chodit sem a tam. „Bože, já jsem takový idiot! Měl jsem se jí zeptat později. Já se jí ale musel zeptat hned, jak jsem tam došel a Scott a Shanna nám dali chvilku klidu. Jsem si jistý, že měla pocit, že musí souhlasit. Já jsem takový blbec!"

„Myslím si, že to jenom přeháníš s tím přemýšlením, Chrisi," snažila se jej ujistit Helen.

„To vysvětluje, proč mi neodpověděla, když jsem jí dneska ráno napsal, a proč o tom neřekla ani Helen," mumlal si pro sebe, než se otočil na svou sousedku a řekl: „Vadilo by vám, kdybych tady na chvíli Dodgera nechal? Chtěl bych si jít s Charlie promluvit."

V momentě, kdy Helen přikývla, byl pryč. Chris doběhl zpátky k sobě domů, vlezl si do svého auta a jel přes město, aby se dostal k oprýskané budově, ve které Charlie bydlela. Celou dobu, co šel do schodů, jel hluk v jeho hlavě na plné pecky a sám se proklínal za to, jaký je idiot a přemýšlel, jak si o tom s ní promluvit.

Na chvíli ho napadlo, že Helen možná měla pravdu. Možná nad tím opravdu jen moc přemýšlel. Byl si jistý, že kdyby zavolal své mámě, řekla by mu úplně to samé. S tou myšlenkou se trošku uklidnil, než zaklepal na dveře, ale v momentě, kdy se dveře otevřely, opět byl na začátku.

Charlie tam před ním stála s krví podlitýma skleněnýma očima a na tvářích měla zbytky slz. „Um, C-Chrisi, nečekala jsem tě tady... Co tady děláš?"

Dokonce jsi ji rozbrečel, ty idiote, pomyslel si Chris, než na ni začal mluvit. „Podívej se, Charlie, potřeboval jsem si s tebou promluvit. Byl jsem takový idiot, když jsem tě pozval na rande takovým způsobem. Vím, že jsi měla pocit, že nemáš na výběr a musíš říct ano a moc se omlouvám, že jsem tě postavil do takové pozice."

Jeho modré oči sledovaly, jak naklonila hlavu, stáhla k sobě obočí a obličejem jí projel výraz zmatenosti. „...Cože?"

„...Není to to, proč jsi tak rozrušená?" zeptal se Chris.

Zavrtěla hlavou, než jí z očí začaly volně padat další slzy. „Ne... Dneska by měl táta narozeniny."

„Oh..." Okamžitě cítil, jak mu ztěžklo srdce.

Charlie si odstrčila své divoké kudrliny z obličeje, zatímco se to mezi vzlyky snažila všechno vysvětlit. „Nevěděla jsem, že to pro mě bude tak těžké, ale tak moc mi chybí."

„Oh, Charlie," vydechl.

Nevěděl, co v tu chvíli má dělat, tak si Charlie přitáhl do náruče a pevně ji držel na své hrudi. Omotala mu ruce kolem krku a začala vzlykat do jeho trička. Chris sklonil svou hlavu dolů, přitiskl ji k její a hladil ji po zádech a pevně ji držel.

„Moc se ti omlouvám, Chrisi, nechtěla jsem ti takhle brečet na rameni." Charlie se snažila srovnat, odtáhla se z jeho náruče a divoce si začala otírat tváře a omlouvat se. „Promiň, že máš kvůli mně mokré tričko."

V ten moment, zatímco se díval na Charlie, cítil, jak se mu trošku zlomilo srdce. V tu chvíli mu to došlo. Přesně tohle ona musela vždycky dělat... Zadržovat své emoce a být silná. Charlie se nemohla o svou matku nebo sestru opřít, její otec byl pryč a teď se starala o svou babičku. Byla zvyklá na to, že se musí vzchopit a zvládnout to, co se jí postaví do cesty, ale Chris ji ujistil. „Je to v pořádku, pokud jsi smutná, Charlie."

„Jsem v pořádku." Utřela si poslední slzy z obličeje, než se zhluboka nadechla. „Je to na prd, ale jsem v pořádku."

Chris udělal krok do jejího bytu, zavřel za sebou dveře, položil jí své teplé ruce na ramena a jeho propalující modré oči na ni zíraly, než jí řekl: „Kvůli mně nemusíš být silná. Můžeš se o mě opřít, jsem tady pro tebe, Charlie."

Bylo takové ticho, že jste mohli slyšet spadnout špendlík. Charlie hledala jeho oči, ale našla jen upřímnost a starost. V ten moment cítila, jako kdyby jí z ramen spadla všechna tíha a všechny ty emoce, které utlačovala od té doby, co její táta onemocněl, se vyvalily ven.

V podstatě mu zkolabovala do náruče, když začala divoce štkát. Chris ji dovedl k pohovce, posadil ji a jen ji držel, zatímco brečela. Bylo to pro ni skoro až terapeutické, jako kdyby všechno to, co se sebou nosila, odplulo pryč a ona konečně k někomu mohla být upřímná o tom, jak se cítí. Byl to tak těžký rok a měla pocit, jako kdyby dnešek byl jen třešničkou na dortu, ale v tenhle moment, kdy byla s Chrisem, měla najednou konečně pocit, že všechno bude v pořádku.

Až když ustál její hysterický pláč, jí Chris přiložil ruce na obě strany obličeje, kde se jí objevil malý roztomilý úsměv. „A jestli se vůbec jenom pokusíš omlouvat za to, že ses mi tady vybrečela, praštím tě do hlavy támhletím polštářem."

To ji rozesmálo a Chris byl rád, že se vrátila zpátky ta její jiskra radosti, kterou doprovázelo jiskření v očích. v tu chvíli nechtěl udělat nic jiného, než ji popadnout a hluboce políbit, ale nechtěl zneužít jejího emočního rozpoložení a místo toho jí řekl: „Je mi líto, že je dnešek na prd."

Charlie jemně zvedla jednu z jeho obrovských rukou a obemkla ji svýma malýma ručkama, než promluvila.

„Ale díkytomu, že jsi tady, je hned o hodně lepší."