Déšť padal na přední sklo, zatímco Charlie jela po cestě pod vysokými stromy, které lemovaly obě strany cesty, během neobvykle ponurého letního dne bostonského předměstí. Brzy svým autem vjela na příjezdovou cestu domu své babičky, vylezla z auta a ucítila, jak na ni padají jemné dešťové kapky.

Charlie si nemohla pomoct a trošku si zastepovala, ťukala patami a špičkami, a zatímco tančila po cestě, déšť jí padal na šedý svetr. Jemný zvuk deště se smíchal s jejím hlasem, když zpívala. "I'm singing in the rain, just singing in the rain. What a glorious feeling I'm happy again."

Její emoce ale tak úplně nesouhlasily s těmito slovy. V jejím jinak radostném srdci pořád visel těžký smutek. Byly to už skoro tři měsíce od té doby, kdy její otec zemřel, ale pořád to bolelo a teď, když se vytratil šok, Charlie zůstalo jen prázdné místo, ve kterém jí chyběl její milovaný otec.

Její srdce ale bylo vždycky o něco lehčí, když byla tady. Když byla v přítomnosti své babičky, vždycky měla na obličeji úsměv a pomohlo jí to s bolestí. Charlie tančila po příjezdové cestě, botami ťukala do kaluží a bylo jí jedno, že se jí voda rozprskla na džíny. Svůj tanec ukončila u schůdků a otevřela přední dveře, ež zvolala: „Ahoj, babi! To jsem já!"

„Ahoj, zlatíčko! Jsem v obýváku!" odpověděl její hlas.

Charlie vešla dovnitř, a když Helen uviděla svou vnučku, nemohla si pomoct a zasmála se tomu, jak vypadala. Její čokoládové divoké kudrny byly poházené. Šedý svetr, který na sobě měla, byl teď tmavší na jejích ramenech, kde ho rozmočil déšť a její černo-bílé oxfordky a lem nohavic džínů byl potřísněný bahnem a vodou od šplouchání, které způsobila svým tancem.

„Stepovala jsi venku?" Helen už znala odpověď.

„Mhmm." S pyšným úsměvem přikývla, sundala si boty a rukou si projely své divoké kudrliny. „Prostě jsem nemohla odolat."

Helen se jen zasmála, milovala fakt, že její vnučka pořád měla ten skoro až dětský úžas a nadšení, i když teď už byla dospělá. Poklepala na prázdné místo vedle ní na pohovce a ukázala Charlie, aby si k ní sedla, než se jí zeptala: „Jaká byla dnešní hodina tance?"

„Oh, byla dobrá. Děti měly sice menší problém s pár kroky, ale ke konci už jim to začalo jít a-" Charlie přestala s vyprávěním svého příběhu uprostřed věty, když vyhlédla z okna. Postavila se a došla k němu, aby se mohla lépe podívat a zeptala se: „Momentíček... Ty máš posekanou zahradu?"

„Jo, posekala se už v neděli," informovala Charlie.

Když to uslyšela, Charlie si povzdechla a otočila se, ramena jí klesly, když natáhla ruce a řekla: „Babičko, omlouvám se, ani jsem nepomyslela na to, že ti ji vždycky sekal táta. Příště ti to přijedu udělat!"

Helen nad tím mávla rukou a řekla jí: „Nic se neděje, zlatíčko. Vůbec se o to nemusíš starat, ten moc milý kluk odvedle to pro mě udělal."

„Aw, tak to je od něj pěkné," začala Charlie.

Jako na znamení zazvonil zvonek a přerušil jejich konverzaci. Helen se snažila schovat svůj úsměv, když se Charlie zeptala. „Zlatíčko, otevřela bys za mě? Požádala jsem toho kluka, co mi seká trávník, aby mi donesl jednu z knih, které si ode mě půjčil, takže to bude nejspíš on, aby mi ji dal."

„Jasně," odpověděla, zatímco šla ke dveřím, čímž nechala Helen, aby se mohla potutelně usmát, jelikož ráda viděla, že se její malý plán dával dohromady.

Oba nevědomí lidé byli na obou stranách dveří, ale setkali se tváří v tvář, když Charlie otevřela dveře, ale osoba, která za nimi stála, vůbec nebyla tou, kterou si myslela, že bude. Její oči sledovaly délku pomalu mílových nohou pokryté džíny s rovnými nohavicemi až k námořnicky modré pláštěnce, která mu zakrývala to, co Charlie mohla označit jedině jako svalnatý hrudník. Tmavé vousy pokrývaly čelist, která vypadala, jako kdyby byla vytesaná z mramoru společně s ostrým nosem. Jeho oči byly jasně modré a Charlie v nich mohla vidět jiskřičku rošťáctví, kvůli kterému jej okamžitě chtěla poznat o něco víc. Na hlavě mu seděla kšiltovka s nápisem NASA a zrovna sahal do bundy, aby vytáhl knihu, když se podíval na osobu na druhé straně dveří, a uvědomil si, že tohle rozhodně nebyla Helen.

„Když mi babička řekla, že jí kluk odvedle má vrátit knihu, čekala jsem někoho, kdo je víc... třináctiletý." Charlie si nemohla pomoct a se širokým úsměvem takhle zažertovala.

Aniž by zaváhal, svalnatý muž se opřel o rám dveří, které byly před deštěm chráněné verandou, a řekl jí: „Oh, jo, no vlastně mi třináct je, jsem jenom na svůj věk hodně vysoký. Puberta na mě přišla moc brzo."

Charlie přivřela oči a zaklonila hlavu dozadu, její tmavé kudrliny se třásly, zatímco se smála nad odpovědí toho cizince. Její smích sotva utichal, když řekl: „Ty musíš být Charlie. Hodně jsem toho o tobě slyšel."

Natáhla k němu ruku, aby si s ním mohla potřást, ale než mohla říct cokoliv dalšího, vytřeštila oči, když ji zasáhlo uvědomění a zeptala se jej: „Moment... Nejsi... Jsi Chris Evans?"

V hrudníku mu zaznělo jemné zachechtání, když v obraně zvedl ruce a řekl: „Vinen."

„Takže tohle dělají stárnoucí super vojáci ve svém volnu? Sekají postarším dámám trávník?" dráždila jej Charlie.

Chris jen pokrčil rameny. „Tak víš, je pěkné mít někoho s kým si alespoň jednou za čas můžeš pokecat o starých dobrých časech."

Sledoval, jak Charliino obočí vystřelilo vzhůru, zatímco se opět třásla smíchem, než ho poplácala po širokém rameni a řekla: „Bez urážky, ale... Myslím si, že potřebuješ život."

„To mi Tony taky vždycky říká." Pokrčil rameny a ona nakrčila nos, zatímco se hlasitě smála.

Chris skoro ani nemohl uvěřit tomu, jak pohodlně se cítil s osobou, kterou sotva poznal. Vždycky si dělal přátele rychle, ale cítil se, jako kdyby nikdy nechtěl, aby to zábavné hašteření mezi nimi skončilo, ale přerušila je Helen, která došla ke dveřím a řekla: „Děkuju, že jsi mi vrátil mou knihu, Chrisi. Zůstaneš na čaj?"

„I když bych opravdu moc chtěl, čeká mě online interview, takže se musím vrátit domů," vysvětlil. „Ale díky za pozvání."

Chris udělal krok ke dveřím a ruku položil na kliku, než ji pootočením otevřel a udělal malý krok ven, než jí řekl: „Brzy se uvidíme, Helen... A Charlie, opravdu rád jsem tě poznal."

„Taky jsem tě ráda poznala." Věnovala mu úsměv, který jej uvnitř zahřál.

„Třeba se ještě uvidíme." Chris v to opravdu doufal a ona mu řekla, že možná ano, než začal zavírat dveře, ale zarazil se a pak strčil svůj krásný obličej zpátky dovnitř, modré oči mu zářily, když jí řekl: „Mimochodem, tvoje malé stepové vystoupení v dešti bylo obdivuhodné."

Když si uvědomila, že byla přichycena při činu, její tváře zčervenaly, ale z jejího divokého smíchu se jí opět roztřásly kudrny. Chris se s ní podělil o svůj smích, než zavřel dveře a odešel. Charlie tam stála a vrtěla hlavou, zatímco její smích utichal, a pak si uvědomila, že se její babička už dávno vrátila do svého obývacího pokoje.

Když ji Charlie následovala, opřela se o vysoké křídlové křeslo, zatímco Helen seděla a popíjela čaj s úsměvem na rtech. I rty Charlie se zkroutily do podobného výrazu, když se zeptala: „Takže, kdy jsi mi chtěla říct, že tvůj soused je známá filmová hvězda?"

„Nechtěla jsem tě vyděsit." Helen pokrčila rameny. „Už teď vím, že jste jeden pro toho druhého dokonalý."

„Ale babi." Charlie se zasmála a sedla si vedle ní.

Helen jen pokrčila rameny a jednoduše konstatovala: „Věř mi, drahoušku, babičky tohle vědí nejlíp."