Ruce měl sepjaté jako je mívají lidé sedící v kostelních lavicích, podpíral si jimi bradu, ústa držel pevně semknutá a oříškové oči mírně přimhouřené, jako by se snažil zaostřit na nějaký neurčitý bod v dálce. Soustředil se. Dnes nadešla jeho chvíle. Ten dlouho očekávaný velký den. To, k čemu spěl už od mala, k čemu byl ve svém kraji vychováván a veden, to vytoužené ono mu nyní stálo na dosah ruky. Hardy seděl v jednom z pohodlných křesel kapitolského rychlovlaku mířícího ze druhého kraje. Navzdory občasnému drncání onoho dopravního prostředku se mu dařilo setrvávat v téměř neměnné poloze, na první pohled působil skoro jako zmražený v čase. V hlavě si stále dokola přehrával neodvratné události, které v brzké době nastanou, tedy alespoň své domněnky ohledně těchto událostí. Příjezd do hlavního města, své chování v tréninkovém centru, soukromý výstup, jejž si připravoval léta dopředu, přičemž ho každým rokem více a více zdokonaloval, to vše si promýšlel do nejmenšího, někdo by až řekl mikroskopického detailu. Nic nechtěl ponechat náhodě. Naprosto nic. Byl pevně odhodlán se s železnou přesností řídit tímto precizně promyšleným plánem, žádná odchylka od něj, byť jen sebemenší, nepřicházela v úvahu ani kdyby pršely dlažební kostky a on zrovna neměl deštník. Jako by mu v takové situaci byl deštník něco platný. Nemohl dopustit, aby se cokoliv pokazilo, aby nechal vyvstat na povrch jedinou pochybnost, byl si dobře vědom toho, jak fatální následky by z toho pro něj mohly za určitých okolností plynout.

Prudce se zvedl z gauče, nezaujatý pozorovatel by se mohl domnívat, že se Hardy k tomuto činu odhodlal náhle, bez jakýchkoliv dřívějších pohnutek. On sám by s tímto závěrem však nesouhlasil, jako vše ostatní, i tento manévr byl nedílnou součástí jeho plánu. Svižným krokem se vydal do předního vagonu, s jasným cílem. Chystal se promluvit se svým mentorem, vítězem her z dob dávno minulých. I když ho v akademii naučili všem možným i nemožným způsobům boje i jiným dovednostem, potřebným pro přežití v aréně, nic z toho se nemohlo ani náznakem rovnat radám od člověka s vlastními zkušenostmi z her.

Ťuk. Ťuk, ťuk. Její prsty dopadaly na desku stolu a vyťukávaly prostou melodii s pravidelností jednotlivých taktů motoru vlaku, v němž zrovna seděla, využívajíc k tomu síly stejně tak konstantní. Ačkoliv by se to jistě dalo považovat za projev hlubokého soustředění, v jejím případě se jednalo v podstatě o pravý opak. Již od rána s ní přímo lomcovala nervozita, podobně jako s dítětem napjatě očekávajícím narozeninové dárky. Avšak v přítomné chvíli by se její emoční stav dal směle přirovnat ke stavu výherce v loterii. Její smysly již dávno zaregistrovaly skutečnost, že byla vybrána do letošních hladových her, aby zde reprezentovala svůj kraj, jaká to pro ni čest. Moc dobře si uvědomovala vlak i vše ostatní kolem, přesto kdesi v nitru své duše tomu stále nemohla uvěřit. Neodvažovala se ani na jedinou sekundu zavřít oči, jelikož si nebyla jistá, zda by se nacházela na tom samém místě a v té samé rovině reality, až by je opět otevřela. Stále to mohl být jen pouhý sen či velmi živá představa, ona však z celého srdce doufala, že nikoliv. Ruce se jí třásly vzrušením, zřejmě právě proto bubnovala prsty do stolu, aby toto na pohled patrné chvění zamaskovala, s největší pravděpodobností sama před sebou, jelikož nikdo jiný se s ní ve vagonu nenacházel.

Zvedla se z křesla, narozdíl od svého soka, tedy v první fázi možná spojence, se k tomu rozhodla naprosto spontánně, jednoduše už nadále nemohla vydržet vsedě. Procházela se po vagoně sem a tam, představovala si sebe samu, jak se nese k podiu rozjásaným davem Kapitolanů a usmívá se vstříc všudypřítomným fotoaparátům a kamerám. Jakoby opravdu slyšela nadšený hlas. „Přivítejte vítězku letošních hladových her, Trishu Federis!" Že se jednalo o její vlastní hlas, poznala až ve chvíli, kdy se, dosud plna euforie, otočila k otevřeným dveřím, z jejichž středu její výstup zachytil lehce nechápavý, ale především pobavený pohled vysokého hnědovlasého chlapce. Podle všech zákonitostí by se v dané situaci měla zastydět za tak teatrální vystupování, ovšem to by nesměla být Trisha. Jakmile jeho pohled zaregistrovala, strnula v pozici, v jaké se momentálně nacházela. Jediná věc, dosud nepodlehnuvší nově nastalým okolnostem, byl právě se měnící výraz v její tváři. Vrhla na neočekávaného hosta útočný pohled.

Hardy se však nedal tak lehce zastrašit, založil si ruce na hrudi a vcelku povedeně napodobil dívčin kyselý výraz. „Jen si to nemaluj," prohodil varovně, v jeho tváři se zračil přehnaně sebejistý úšklebek, „ty hry je nejdřív potřeba vyhrát, víš?" informoval ji, jako by to snad nevěděla. Místo slovní odpovědi se mu dostalo jen dalšího nepříliš milého pohledu. „A teď, když dovolíš, bych rád prošel," dodal s patrnými známkami arogance v hlase a protáhl se kolem ní uličkou, už tak nadmíru úzkou. Než však stačil projít právě se otevírajícími dveřmi, cestu mu zahradila čísi paže, která se právě opřela o protější rám dveří.

„Ne tak rychle." Každé slovo bylo vyřčeno jednotlivě, s velkými mezerami, zřejmě majícími za úkol podtrhnout jejich význam, oddělovala je jako věty a především si dala záležet, aby každé z nich obsahovalo přesně odměřenou dávku výhružnosti. V jejím hlase byste jen stěží hledali známky vzteku, s vyvinutím patřičného úsilí se jí povedlo znít klidně, možná až povýšeně. Trhla hlavou směrem k Hardymu, mírně přimhouřila oči, lehce zkřivila linii svých úst, čímž chtěla dát najevo, že to, co se chystá říct, myslí smrtelně vážně. „Tak poslouchej, asi ti to ještě nedošlo, ale tohle není hra..." při těchto slovech se na moment zarazila, téměř jakoby sama pochybovala o jejich pravdivosti, velmi záhy však tento chvilkový pocit setřásla a pokračovala, „nezapomeň, že jsem profík stejně jako ty, takže nepočítej s tím, že bych tě nechala získat jakoukoliv výhodu nebo snad radu, kterou bych nedostala já sama." Nadechovala se k dalšímu proslovu, jenže k tomu už nedostala příležitost.

Hardy jen protočil očima a chystal se prolomit ‚ruční závoru', bohužel pro něj se však nesetkal s úspěchem. Splátkyně zřejmě prokoukla jeho úmysly a použila k zahrazení přístupu do dalšího vagonu i nohu. „Nech mě projít, jasný?" přikázal jí, jeho slova však nepadla na úrodnou půdu.

„Na to ani nemysli!" dostalo se mu odpovědi a výhružně pozvednutého ukazováčku velmi blízko jeho pravému oku. „Neskončila jsem," upozornila ho a obdařila ho dalším ze své sbírky vražedných pohledů, „takže teď si půjdeme promluvit s naším mentorem, oba dva, kapišto?" přednesla mu své úmysly, doufaje, že chlapec nebude ničeho namítat, tedy spíše že se zdrží jen u slovních námitek, jejichž nutným příchodem si byla více než jistá.

Místo odpovědi ji jen propaloval pohledem, téměř jako by ji skenoval, jako by hledal, kde se v ní ta kuráž bere. „Zapomeň," odvětil jednoduše a založil si ruce na hrudi.

„V aréně jsi můj první soupeř!" zavrčela na něho, nespouštěje z něj oči. Prsty ruky, kterou doposud blokovala dveře, přejela po hladkém povrchu k o něco výše položenému tlačítku, ukazováčkem stlačila kruhovou plošinku, načež pod ní probliklo žluté světlo led diody, dveře uposlechly příkaz zadaný manuálním ovládáním a téměř neslyšně se zavřely.