Ai:
,,Víš Stíne já už zažil opravdu mnoho věcí a většinu jsem si sám zavinil." pousmál se Ai a dál kráčel po cestě vedoucí do dáli. ,,Hmm." odpověděl Stín pozorujíce své uměle vytvořené nehty okolo kterých se zas ovíjela všudypřítomná mlha pokrývající a srážejícími se na všem. Ai se zastavil a zůstal stát. ,,Támhle je hostinec nebo tak něco...." ukázal před sebe do husté mléčně bílé mlhy seskupující se do menších obláčků připomínající dlouhé tenké hady. Vydali se pomalými kroky po stezce vyšlapané kýmsi kdo tam šel před nimi. Došli až k velkým starým oprýskaným dveřím hostince U Shnilé Maliny a Ai je pohybem ruky otevřel. Dveře jemně zaskřípěly ale jinak se zdálo že další otevření vydrží. Z místnosti na ně pohlédla řada podivně zbarvených očí jejího obyvatelstva.

Z pohledu Zarokua:
Byl jsem v nějaké dost tmavé místnosti s nepohodlným obsahem. Tedy byl jsem tu já a pouta. Pouta byla nepohodlná a já sem se taky zrovna pohodlně necejtil. Ani jsem se nerozhlížel jelikož tam nic nebylo. Pomalu jsem se narovnal z ležel na studené tvrdé zemi která byla pokrytá černou usazeninou a ještě pár okrasnými skvrnami od něčí asi zvířecí krve na které jsem před tím než jsem se narovnal ležel. Začichal svím zesíleným čichem a ujistil se že ta krev je jen zvířecí. Pak jsem mezi směsicí náhodně vonících pachů ucítil jeden který se mi velice líbil. Zašvihal jsem ocasem a začichal víc. Podvědomě jsem se naklonil trošku dopředu až se moje lehce odřená pouta trošku napjala. Zajímalo by mě proč tu jsem....ale zatím to vypadá zajímavě, takže asi počkám co se bude dál dít. Ale jestli to bude  moc nudné asi odejdu......tedy až zjistím co to tu tak příšerně hezky voní.........

Miriel Ei Zaitel:

Nakonec se něčím co by se dalo docela určitým způsobem nazývat chůzí dostal na místo kam se měl dostat. Postávalo tam již určité množství těch kteří se nazývali lidmi a trochu i těch kteří se tak určitě nazývat nedali. Po chvíli pozorování všudypřítomného okolí došel asi k tomu názoru že se tu jeho jediný.....kamarád jiný název pro to co pro něj byl zrovna nenašel  ještě asi pořád nevyskytuje. Trhavými pohyby se postavil do...asi by jsme tomu měli říkat řada jelikož ostatní názvy by nás mohly přivádět na zvláštní myšlenky. V celém těle pociťoval bolest, ale na to již byl zvyklí. Postřehl jak se mu za zády mihl stín jenž vlastně ani žádným stínem nebyl ale byl to Mijuky, po tom co se vzbudil. Svět okolo se mu zdál tak vzdálený jako by se na něj díval odjinud. Jen rozmazané barvy a stíny. I když to nevěděl svět tak připadal někdy někomu jinému ale ten byl někdo jiný a hlavně se o něm již nebudeme dál zmiňovat. Povzdychl si když v tom ucítil dech na svém krku. Dost ho to vylekalo a tak udělal velice cukavý pohyb. Věděl kdo to byl ale čas neměl na to aby to nějak blíže a více prozkoumal protože právě na plac který se nazýval cvičiště a na kterém vlastně právě skrčeně....se vyskytoval vstoupil jeden člověk který byl pro něj moc špatný. 

???:

Postava se vyklonila z pozorovací věže a zasoustředila svůj pohled do dáli. Vypadalo že tam na modro-zeleno zlatém obzoru něco vidí a tak natáhla ruku po dalekohledu. Nahmatal ho a přiložil k v celku zvláštně barevnému oku. Pak zakřičel a okamžitě začal vyzvánět na poplach. Pak seběhl schody a běžel za svím velitelem. Okřel se o rám dveří a udýchaně oznámil: ,,Skřeti.....spousta." 

Miriel Ei Zaitel: 

,,Pozor." zakřičel ten pro něj odporný člověk. Všichni se začali  stavět do pozoru. I Miriel se snažil taky tak nějak narovnat avšak jeho pohyb přerušila velice jak velmi ostrý nůž ostrá bolest v končetině která se pro nedostatek názvů nazývá noha. Jeho povědomí zapůsobilo tak že si ji sevřel rukou která na tom byla trochu líp než noha. Toho však využil ten velice špatný člověk a zařval na něj celkem silným lasem ,,Co si myslíš že děláš?!" a kopl tak že se skácel na zem což nebylo vůči jeho tělesné kondici nic nečekaného. Přistálo na něm několik dalších ran. Někde uvnitř něj s zase začalo probouzet něco co chtělo bojovat s okolním světem a co se chtělo bát ale ne věcí v nejbližším okolí ale velkých věcí které moc lidí nevnímá. Něco co chtělo na úžasná místa a zažít i jiné pocity než bolest. Do očí mu začaly pronikat slzy. Slyšel jak ostatní odchází a pak ucítil dotyk na paži. Otevřel oči tak že to troch připomínalo rychle rozkvétající květinu. Nad ním se skláněl Mijuki. ,,Oni tě nevidí?" vydal ze sebe přidušenou větu Miriel. ,,Ne když nechci." zavrněl popelavím hlasem Mijuki. Pak se sehnul a vzal Miriela do náruče. Ten tam za chvilku upadl do něčeho co by se dalo nazvat lehkým bezvědomím nebo něčím takovým.

???:

Utíkal a proklínal svého velitele který ho poslal varovat jednu vzdálenou vesnici před vpádem skřetů ale ti tam už bohužel byli a dost drancovali. Měl roztrhané oblečení. Utíkal lesem zarostlím mechem a kapradím. Najednou do něčeho narazil. Byla to obří postava. Rozmáchla se po něm. Ani nevěděl čím prostě uhnul. Utíkal pryč. Nakonec padl na kolena na kraj jezírka. Podíval se ve vodě na svůj odraz. Vode se zavlnila a on se změnil. Půjdou poněm pořád? Po tom co udělal asi ano.

Neznámé: 

,,Co se má stát se stane!" 

,,Je ti jedno že zemře?"

,,Je to osud."