*Ahojte. Tohle je definitivní tečka za celým příběhem, a tak doufám, že si ji náležitě užijete, tak jako já :). (Ještě bude poděkování, nebojte :D.) Doufám, že jste zaregistrovali letošní Watty awards :D. Strašně moc mě potěšila nominace většiny mých příběhů v kategoriích Fantasy, Fan Fiction a Best Feelings (nebo tak nějak :D). Kdybyste chtěli, můžete hlasovat zde: https://www.wattpad.com/story/44136324?utm_medium=email&utm_content=story_info&utm_source=android. Vaše doufající WhiteRaven_.*

Nechápala jsem. Jak za to můžu já?

Idris však hned začala vysvětlovat. ,,Když jsi zmizela, Doktor nevechával ani vteřinu nazmar a vyběhl po klubku k TARDIS skoro světelnou rychlostí. Když se vřítil dovnitř, ucítila jsem, jak zapíná všemožné senzory a hledá stopu po andělovi." To pomyšlení mě hřálo u srdce, ale zároveň mi běhal po zádech mráz strachy. Idris si nervóně mnula ruce. Pak mi radši řekla, že začneme s účesem. Odněkud vykouzlila kulmu na vlasy a malé jehlice s bílými zdobnými květy.

Začala si zaměstnávat ruce a o něco hlasitěji a pevnějším hlasem pokračovala. ,,Když senzory TARDIS nic nenašly, nemohli jsme tomu uvěřit. Prostě jsme hledali jakoukoliv stopu, co by nás za tebou dovedla. Doktor doufal ze všech nejvíc. Zastavila jsem ho až já slovy, která ho vrátila zpátky do reality. Řekla jsem mu, že senzory opravdu nenašly nic." Zavrtěla hlavou a moje myšlenky to roztočilo na plné obrátky. Přemýšlela jsem nad tím, jak se musel Doktor cítit. Jak se museli cítit všichni tři.

,,No a tehdy napadla Bastiena záchrana: komunikátor. Doktor se téhle naděje úpěnlivě držel, ale signál vysílaný od komunikátoru, který on svíral v ruce, nenašel ten tvůj. Jediná naše naděje jsi byla ty a signál vysílaný směrem od tebe."

,,A tehdy jsem to začala na lodi zkoušet já. Nechápu, proč se to nepovedlo už předtím." Zkonstatovala jsem, ale Idris neodpověděla. I pro ni to byla záhada.

,,To asi bude. Celou tu dobu před tím, než si zavolala, jsme vymýšleli plán, jak tě odtud dostat. No a nejlepší způsob byl zbavit Daleckou loď orientace v prostoru a možnosti komunikace, jako to udělali nám. A k tomu bylo potřeba jít až do středu TARDIS. Nabídla jsem se dobrovolně, znám to tam. A Bastien řekl, že mě v tom nenechá. Abych byla upřímná, v něco takového jsem doufala a radši jsem rychle zmizela z řídící místnosti. Nectěla jsem Doktorovi připomínat to, že ty jsi zavřená bůhvíkde a ještě od tebe nemáme ani zprávu. Nic."

,,Opravdu jste si mysleli, že už jsem... nejsem...?" Nechtěla jsme to vyslovit, ale chtěla jsem to vědět. Jak zvláštní.

,,No... zčásti jsme v to začali věřit, protože když jsme oba došli k jádru, Bastien navrhl, abych vymyslela něco, co zničí celou Dleckou loď i s posádkou." Slyšela jsem, že její obličej se změnil v úzkostnou grimasu čekajíc, co na to řeknu. Začala se na chvilku přespříliš věnovat mým vlasům. Nakonec to těžké ticho prolomila ona. ,,Musím se přiznat, že mě to napadlo taky, jako záložní plán. Jenže pak jsem se vlastně rozhodla provést ty změny, které je zbaví domluvených systémů." Nadechla se, ale jakoby hledala dostatek vzduchu. Z jejího pohledu se nedalo nic vyčíst, zase se soustředila jen na moje hnědé vlasy, přičemž jí ty její spadaly do obličeje.

,,Když jsme si já a Bastien vyměnili pár frází o tom, co kdo bude dělat, nastalo mezi námi hrobové ticho. Bez zvuků, které vydávala hvězda pohánějící TARDIS bych tam tehdy slyšela spadnout hřebíček. No a pak jsem to už prostě nevydžela, narovnala se a položila tu otázku, na kterou jsem potřebovala slyšet odpověď. Proč se tak rychle nabídl, že půjde se mnou, když ví, že pro něj je to tu daleko víc nebezpečné? Chci říct, TARDIS je mojí součástí." Její ruce se zvláště dlouho zasekly u jedné lokny, kterou mi připevňovala do polorozpušténého účesu. ,,Překvapeně zvedl hlavu, ale bylo v tom i smíření s tím, že se tomuhle nevyhne. Tak se prostě nadechl a začal. Nevím, co říkal, byl tak napjatý, že nedokázal sestavit souvislou větu. Pak pochopil, že takhle to nepůjde. Myslím slovy. No a zamumlal ,k čertu' a pak se ke mě natáhl a políbil mě." Nepotřebovala jsem poslouchat, abych si domyslela, že se minimálně trošku začrvenala.

Zasmála jsem se nad tou absurditou. Chápu proč. Kouká po ní dlouho a pak se to stane tak rychle. Zvedla jsem se ze židle, účes a makeup byl hotový. ,,A já neprotestovala. Jenže když jsme přišli zpět za Doktorem, pochopil, co se stalo a v jeho očích se zalesklo počínající zoufalství. Bylo hrobové ticho, zase. Narušovaly ho jen zvuky Doktorových kroků a mechanické zvuky tlačítek a páček."

Odtrhla pohled od mojí postavy a vlasů a všeho toho, co pracně učesala a vytvořila, a zadívala se mi do očí. Já jí pohled oplácela, už jen z principu. ,,Měla bys za ním jít, za Doktorem. Byl naprosto zdrcený, když slyšel ten výstřel..." Jaký výstřel?! ,,My všichni byli. Ale on..." Ta odmlka mne děsila. ,,On se téměř zhorutil, svým způsobem. Prostě si jen sedl do otevřených dveří ven do vesmíru a něco tam šeptal... Nevím co, nebylo mu rozumět. Až Bastien mu řekl, že takhle to nevyřeší. Měla bys za ním zajít." Pomohla mi v té róbě vstát a já se vydala za ním. Věděla jsem, kde bude.

Přešla jsem do řídící místnosti. Čím blíže východu z TARDIS jsem byla, tím ve mě stoupala potřeba, která se pro mne stala nepostradatelnou.

Chtěla jsem vidět vesmír, tu uklidňující nicotu. Ještě před tím vším.

Ale nebudu sama, jak jsem chtěla. I když, jeho přítonost mi nevadí. ,,Nečekala jsem tě tu..." začala jsem. Pak jsem ale zaslechla jeho lehce kyselý výraz. ,,No dobře, čekala. Jen jsemnějak chtěla navázat rozhovor." Usedla jsem vedle něj, což bylo z těmito šaty opravdu zajímavé, a nohy spustila do prázdna.

,,Normálně by se před svatbou ženich a nevěsta neměli vidět." Jeho slova přes význam nenesla žádnou stopu po tom, že mu to vadí být tady spolu.

,,Položím ti otázku: Jsme mi normální ženich a něvěsta?" Když se usmál, neodolala jsem a položila hlavu na rameno.

,,To je k zamyšlení." Kouty úst se mu zvedly v malém, leč nefalšovaném úsměvu. Jenže pak se na to zeptal. ,,Jaks tehdy zjistila souřadnice?"

,,Měla jsem poslední přání, před tím vším, než Davros zmáčkl spoušť..." Hlas mi selhal. To, co řekla Idris, mi začalo zapadat do sebe. Výstřel...

Najednou bylo ticho, plné strachu. Pak Doktor řekl naprosto pevným hlasem to, co jsem od něj v životě nečekala. ,,Já tě slyšel naposledy vykřiknout." Má ruka našla bleskurychle tu jeho. Nebo to bylo naopak? Pak otočil svou tvář ke mě a přestal zrak upírat do hvězdné nicoty.

,,Myslel jsem, že už tě nikdy neobejmu, nebudu tě držet v náručí, nikdy tě nepolíbím. No tak, nebreč, zkazíš Idris celý ten umělecký výkon, co se jí podařil." Měl pravdu, rozmaže se mi řasenka. Jak povdchní myšlenky na tuhle chvíli, která je... No prostě je. Ušklíbla jsem se a zahnala slzy, jedna však unikla. Byla jako já tam na dalecké lodi. Sama.

Setřel mi jemně slzu z oka a já nechala i tu druhou, odvážnější, skanout. Proč? Já nevím, přišlo mi to správné. ,,Já ale neumřela."

,,V téhle realitě ne." Usmál se, ale jeho oči zůstávali netečné a opět se obrátili do temnoty. A mě to došlo. ,,Musel jsem tě zachránit, nevěděl jsem však jak. A pak přišel Bastien přišel s nápadem, který tě zachránil: uhasit hvězdu. Získali jsme tak energii pro návrat v čase a přepsání reality. Včas jsem tě přenesli." Objala jsem ho, připadal mi tak zlomený.

,,Neboj se, já bych se tak snadno nevzdala, už jen kvůli tobě." Objal mě. Dělá to celkem často, když se nad tím zamyslím.

,,Já byl zoufalý, když se to stalo. Nedokázal jsem se udržet, víš?" Sklopil pohled pod nás. Jen hvězdy mu pohled oplácely. ,,Seděl jsem tu takhle a prostě jsem prosil všechno, co existuje, aby ses mi vrátila. aAy mě napadlo, jak to udělat."

,,A jsem tady, no ne?" Opřela jsemse ojeho rameno. Látka jeho saka byla příjemná na dotek. Teď to nechci řešit. Jiný čas a doba bude vhodnější. ,,Mám k tobě prosbu."

,,Ano?" Jeho pohled se zvedl nahoru a bylo v něm vidět, že pro mě udělá cokoliv.

,,Zvedneš mě nahoru? Ty šaty jsou nadýchanější než vata." Usmál se.

,,Tak pojď." Potlačil úsměv, ale mě to neuniklo.

,,Kdybys byl v těch šatech, taky bys to nedokázal," naoko vážně jsem ukázala na tu nejkrásnéjší róbu na světě. Zasmál se a vstal, pak mi nabídl ruku a já ji přijala, načež mě s lehkostí vytáhl nahoru na nohy. Naše obličeje byli blázko, blíž, než obvykle.

,,Teď je to nevyhnutelné."

,,Co?" Nechápala jsem jeho větu. Ale pak spojil naše rty a mě se celý svět a universum smrsklo sem do jednoho bodu.

Slyšela jsem dost hlasité kroky. Odtáhla jsem se. ,,Bastien a Idris."

A v tu chvíli ti dva vešli. Měla jsem podezření, že Idris byla napojena na senzory a všechny takovéhle věci v téhle místnosti, aby nás nevyrušila v nesprávnou chvíli. No, i tak se dalo polemizovat o jejím načasování.

,,Idris, Bastiene, vyrážíme?"

Černovláska kývla a mrkla na znamení, že vím o jejím nakukouknutí, ale neměla jsem jí to za zlé. Ona to věděla, ale i tak se zatvářila omluvně. ,,Nechtěla jsem vám vpadnout doprostřed... no, čehokoliv, co by nebylo vhodné."

,,Stejně se ti to moc nepovedlo." Doktor se zasmál. Protentokrát zapoměl na všechny starosti a problémy. A to pro mě znamenalo mnoho. Přecejen, po tisíce let zažívat všechno možné a pak jen an chvíli zapomenout je téměř nemožné.

,,A kam teď?" Její otázka byla zbytečná.

Doktor lehce a nenápadně protočil oči. ,,Že se ptáš. Můžeme?"

,,Můžeme." Potvrdila jsem to a Doktor kývl. Bastien mrkl na Idris. Ona mu to oplatila nazpět a začala se věnovat řízení. Dnes jí to Doktor povolil.

Pozvedla ruku, atváři koncetrovaný výraz. ,,Startujeme!" vykřikla a motory TARDIS se daly do pohybu v dokonalém souladu.

_______

Kam nás zanese hvězdný prach,
kam bouře nás kde zavane?
Do planin, měst, však nemám strach.
Nejsem tu sama. On tu je.

Vesmír je málo a přitom moc,
někdy zase tak akorát.
Nechceš nic, jen pocítit tu moc
když druhému chceš svou lásku dát.

Kam vezme je osud, kam vezme je TARDIS?
Je větší zevnitř, přec všem na očích schovaná.
Ta modrá budka v časovém víru
volbu má, stejně tak ti dva.