Ozvalo se zaklepíní na dveře. ,,Rheo, je devět hodin. Vstávej!" Idris. Zase mě budí. To se nemůžu alespoň tři hodiny prospat?

No jo, nespavost mám už asi dva měsíce, od té doby, co mě zachránili. A není to strachem nebo posttraumatickým stresem, jen se mi špatně spí na boku. A na zádech je to ještě horší. Byla jsem zvyklá spát na břiše. ,,Vstávej, notak!" Odpověděla jsem jí něco neartikulovatelného.

,,Ty snad promeškáš i svojí vlastní svatbu." Ale ne. Dnes?!?!

,,To je dneska?" Vyhrabala jsem se z postele a otevřela dveře, příčemž mne ovanul průvan z TARDISiných chodeb, vonící vždy jako kov a domov.

,,No právě. Už teď máme zpoždění."

,,Nedochází ti, že jsme ve vesmírné lodi cestující časem a prostorem?" Ha, a mám tě. Teď mám času, kolik chci.

,,A tebe asi nenapadlo, kdo je ta loď." Hned pohladila nejbližší stěnu se slovy ,,já to tak nemyslela krásko" a pak s triumfálním úsměvem určeným mě pronesla: ,,A navíc jsem tvoje družička a já zařizuju celou svtabu. Ne, že by bylo moc co zařizovat," ušklíbla se, ,,ale chci, aby byla co nejvíc... no, normální, a k tomu prostě shon patří. Promiň, Rheo." Pokrčila rameny, i když na ní bylo vidět, že si i přes to stojí za svím.

Dosedla jsem zpět na postel a když jsem ucítila, že z ní ještě nevyprchalo všechno teplo, zatoužila jsem spát jako Šípková Růženka tak minimálně další týden. ,,Když nevadí, že ti u toho usnu." Pokrčila rameny a ona jen zavrtěla hlavou a vytáhla mě za ruku nahoru. ,,Co se mnou hodláš udělat?"

Idris se vžila do role hlavní a zároveň jediné družičky velmi rychle, což dokázala hned dlaší větou. ,,Nejdřív šaty. Honem!" Popadla mne za ruku a táhla k sobě do nedalekého pokoje, kde rozrazila dveře a vrhla se do šatníku. ,,Kde jsou... Vždyť včera večer tu byly..."

,,Za těmi zelenými kalhotami. Vlevo." Pokud jsem sylšela správný obal na šaty. A navíc, kdo nosí zelené kalhoty?

,,Nediv se té barvě, chtěla jsem vyzkoušet všechno." To by dávalo smysl.

,,Doufám, že je nenosíš nějak moc často," pronesla jsem naoko káravým hlasem, ale obě jsem se v zápětí zasmály.

,,Zníš jako nějaká babička," vyčetla mi.

,,Ty bys tak vypadala v těch kalhotách." Nemohla jsem si pomoct, ale protočila jsem nad ní oči k umocnění mých slov a pochyb o jejím zdravém módním rozumu.

,,Tady!" Vytáhla černé pouzdro. ,,Já věděla, proč tě sem dotáhnout. Tak a zpátky, šup šup šup."

,,To si děláš legraci! To jsem jdu jen kvůli tomu, abych viděla, jak vytahuješ ze své skříně moje šaty?"

,,Nějak jsem tě musela probrat, vypadals jako mrtvola." Protočila jsem oči, ale hned jsem ji poslechla. Vždyť měla pravdu.

,,A mimochodem, ty šaty jsem navrhovala já. A Bastien, má na to talent." Pousmála jsem se nad představou, že by moje šaty dopadly jako Idrisiny zelené kalhoty, no radši jsem pomlčela, protože ve výsledku by to zase až tak humorné být nemuselo.

Zavřela jsem za ní dveře, měla plné ruce práce s tím, udržet moji róbu. ,,Jestli s nimi zápasíš ty, tak jak je mám na sobě unést já?"

,,To ten obal." Nevěřím jí, ale co nadělám. Kde chete sehnat další svatební šaty, když jste v jedné ze vzdálenějších galaxií od Země? A navíc Idris chce všechno bez těch wibbly-wobbly věcí. A ne, začínám chytat Doktorský syndrom. Tak to nazval Bastien, a musím říct, že to celkem sedí.

,,Tak šup šup šup."

,,To už si dneska řekla."

,,Já vím, jen jsem hodně zvědavá, co řekneš na tu krásu." Načež rozepla zip a mě se zatajil dech. Bílá jednoduchá sukně sahající přesně k bokům a střih mi zakrýval rostoucí bříško, korzet z úzkým pásem jemné květinově krajky vinoucí se šikmo po korzetu to celé doladil do jednoduché krásy.

,,Dobře, jako zelené kalhoty to nedopadlo," poznamelala jsem si pro sebe šeptem, nevěděla jsem, co říct. Na to šlo říct jen jediné: ,,Nádhera," vzmohla jsem se po chvíli kochání vykoktat.

,,No tak do nich oblečeme nevěstu a budou ještě krásnější." Usmála se a její smích byl nakažlivý.

,,Proč ne?" Začala jsem se s její pomocí oblékat. Nedalo mi to tolik práce, jak jsem čekala.

Když mi Idrisiny šikovné ruce zavázaly korzet, hrdě oznámila, že je hotová a nastavila mi zrcadlo. Já ho ale ignorovala, stačil mi sluch a já nedočkavě začala zkoumat můj vzhled.

Sukně lehce zametala podlahu a její prostý střih zvýraznil její délku a lehoučký nadýchaný vzhled. Zatočila jsem se dokola, abych cítila, jak se bude vlnit. Nerozpínala se tolik, jak jsem očekávala, a tak jsem si oddychla, že nebudu tak moc neohrabaná, jak jsem si představovala. Celou jednoduchost doplňovala již zmíněná krajka, malé růžičky ne větší než nehet na palci, které mi probíhaly přes prsa jako popruh od tašky přes rameno v nepravidelném skladu. Jejich koncentrace řídla směrem od hlavního pásu. Přejela jsem si přes ně prsty a skončila tak u pasu. Nedokázala jsem si představit prostší a zároveň nádhernější šaty.

Jestlipak má Bastien tolik práce i s Doktorem? Ned tímhle jsem se prostě musela zasmát, protože to byla celkem humorná představa.

,,Co je? Já se chci taky pobavit," ozvala se Idris při upravivání pomačkaných částí sukně. Ne, že by jich bylo moc.

Vysypala jsem jí celé moje představy o tom, jak se ti dva hádají o výběru motýlka. ,,Jak to asi vypadá u Doktora?"

,,No, vsadím se, že Bastien je víc nervónější než ženich."

,,Jak jsete se vy dva dali vlastně dohromady?" Zeptala jsem se, toužíc to už dlouho vědět.

,,Vlastně za to můžeš ty, svým způsobem."

,,Co?"

*Ahojte. Takže, než vytáhnete cokoliv životu nebezpečného s úmyslem to na mě použít, chci oznámit, že epilog měl celkem přes 2000 slov, proto jsem ho přobližně uprostřed ukončila a pokračováni doladím za chvíli :D (tj. do pár dní). A abyste si ukrátili čas, mám pro vás novinku: knížku Experiment Serafine, který píšu spolu se svojí Nejlepší kamarádkou Liou. Odkaz na náš výtvor v komentářích a tady: http://w.tt/1D1rI0v . Miluju vás lidi :* :* :* ♡ ♡ ♡. Vaše WhiteRaven_.*