*Ahojte. Zaplesejte, jde se na ples! A budou tam nezvaní hosti...*

,,A co když ne?" škádlila jsem ho.

,,To bys mi neřekla. Doufám." Vzal mojí ruku do jeho dlaní. Jak já ho zbožňuju, to si nikdo neumí představit.

Zasmála jsem se. ,,Ne. Tobě nikdy." On si upravil sonický šroubovák, narovnal motýlka a pročísl vlasy. Políbil mi hřbet ruky. ,,Jestli chceš na ten ples, tak ze mě musíš slézt."

,,Já bych ráda, ale ty šaty mi to nedovolují." A on se začal šíleně smát. ,,Co je tu k smíchu?!" Předstírala jsem naštvanou a vlepila mu škádlivou lehkou facku. On se přestal smát a naklonil se ke mě. Naše čela se dotýkala a naše nosy se otřely o sebe. Pak se mi zahleděl hluboce do očí. Já se taky začala ztrácet v jeho hnědých hlubokých a všvědoucích očích. Pak mě lehce líbnul na rty a já mu lehce skousla jeho spodní ret. Šťastně se usmál. On je moje spása. S ním se ničeho nebojím.

,,Tak jdeme na ten ples nebo ne?" Zašeptal mi do ucha.

,,Jistě. Ale musíš mě zvednout." Usmála jsem se šťastně já. On mě chytl kolem pasu a zvedl mě jako pírko. A to nejsem bůhví jaká hubeňourka. Pak se ladně vyhoupl ze židle i on. Nabídl mi rámě. Já se do něj galantně zavěsila. On jedním tlačítkem zneviditelnil TARDIS. ,,A můžeme jít, lady Rheo."

,,Jistěže můžeme, lorde Doktore." Vyšli jsme stejnou nohou z TARDIS.

Ten západ slunce byl náhderný. Obloha se barvila do oražovočervené, která směrem nahoru přecházela do žluté a postupné tmavnoucí modré. Chladný večerní vítr čechral koruny stromů. A já ho pocila na holých ramenech. Zachvěla jsem se zimou. Doktor to poznal a sundal si sako.

Začala jsem protestovat. ,,Nic takového. Je tvoje a bez něj si tě nedokážu představit."

On se jen usmál. ,,Tak teď už si mě bez něj nemusíš představovat." a hodil mi ho okolo ramen. Jeho teplo mě ovinulo. Ta bůně byla něco svěží, ale přitom osobitá a útulná. Hned jsem se do toho kabátu zachumlala.

,,To máš to sako radši než mě?" zeptal se Doktor, i když věděl odpověď.

,,Nic mi není milejší než ty a nic a nikoho nemám ráda víc než tebe." Dívala jsem se na něj a on mi pohled příjemně opětoval. Já ho zbožňuju. On je moje všechno.

K paláci jsme došli v příjmném tichu. Po vyšlapání venkovních schodů jsme stanuli před sluhou. ,,Vaši pozvánku prosím." Doktor si začal šahat do kapsy u saka, ale pak si uvědomil, že ho mám já. Tiše jsem se zasmála a našla psychopapír. Sluha se podíval. ,,Jen račte. Lorde Doktore, lady Rheo." Otevřel nám dveře a my vstoupili.

Uvnitř jsme prošli nádherně zařízenou vstupní halou. Ta však byla proti tanečnímu sálu vůbec nic. Parket byl nalešěný, stoly nablýskané a na nich byly několikaramenné honosné svícny se svícemi, které osvěcovaly občerstvení: ovoce, maso, sýry, no prostě všechno. K pití byl punč. Všude byly gladioly snad ve všech barvách, ale nebyly překombinované. Celé to působilo dojmem přívětivosti a dobré nálady. ,,Vau." Jen jsem zírala. A ty róby. Muži vypadaly sice jako panenky, ale každá žena vypadala vyjímečně. Co žena, to jiné šaty, účes, šperky...

Jen jsem zírala. Já tam měla ty šaty nejobyčejnější. Škoda.

,,Co je Rheo? Tváříš se nějak zasmušile. Co to ti je?"

,,Všechny ty šaty..." vydechla jsem obdivně.

Pochopil moje pocity. ,,Pro mě jsi nejkrásnější na světě, bez ohledu na to, co máš na sobě." Začervenala jsem se.

Začala hrát hudba. ,,Ty taky. Ne, tobě nejvíc sluší motýlek."

To ho očividně potěšilo. V očích se mu mihlo štěstí. ,,Děkuji. Motýlek je cool. Nuže: zatančíme si?"

,,Ale tyhle tance moc neumím."

,,Nevadí. Ty se to naučíš brzy. Jsi chytrá." a už mě vedl na parket. Pak se ozval zvuk kordů a lidský výkřik.

,,A máme po zábavě." řekl Doktor a oba jsme si najednou povzdechli.

Pak dav začal ustupovat a my jsme spatřili boj. Byly tam nějací kovoví lidé a místo očí měli černé otvory. Byli jakoby obalení v kovovém brnění. Proti nim stáli nějací lidé s kordy, které sloužily hlavně jako dekorace. Byl to prostě nerovný boj.

,,Doktore, něco mi říká, že sem ti lidé nepatří. Jak je zastavíme?"

,,Dobře se ptáš. Kyberlidi zastaví nejlépe voda, mají v sobě elektrické obvody." Zamyslel se. ,,Je tu v zahradě nějaké jezírko?"

Zamyslela jsem se. Nedaleko byla fontánka. ,,Bude stačit fontánka venku vlevo?"

,,Že váháš. Takže ty je nalákej tak, že půjdete okolo labyrintu k fontáně zprava. Tak mě nebudou vidět a já jim tam nachystám past. Platí?"

,,Jasně. Jdeme na to." Doktor odběhl a já jsem šla směrem ke kyberlidem. ,,Heeeej!"

Všichni čyři kyberlidé se otočili a jeden pravil chladným logickým a kovovým hlasem: ,,Budeš upgradována!" A rozešel se směrem ke mě. Šel rychle a rytmicky. Vydával u toho zvuky jako vzduchové písty. Jenže já mám šaty a nebudu zas až tak exra rychlá.

Než se ke mě dostal, dodala jsem si odvahy, a tvrdě jsem mu oznámila: ,,Nevím, co to je být upgradována, ale když mě chytíš, tak se uvidí!" Doufejme, že jsem zněla sebevědomě.

Tak a teď běž jako o život. Ne, běž o život.

*Ahojte. Tak a teď vás budu napínat... Co se stane, zatím nevím ani já ;D. Díky za každé lajky, co dávate. Fakt mi to pomáhá a inspiruje mě to. Takže díky moc a pěkný víkend. WhiteRaven_.*

GERONIMO!!!