*Ahojte. Další díl je tu. Užijte si ho. Věnováno fantasy011 za lajky ke každé kapitole a vůbec první komentář k této povídce.*

No super. Trčím v době Ludvíka XIV. na zámku ve Versailles. Je pozdní odpoledne a začíná mi být zima. Co může být horší?

Najednou zaslechnu hlasy. Ty se blíží. Pak ze vynoří za živým plotem po mé pravici. Je to napudrovaný muž a několik jeho dvorních dam a vzrušeně se spolu baví. Jsou moc daleko na to, abych jim rozuměla. Musím jim zmizet z dohledu dřív, než mě zaregistrují. Zatím se mi to dařilo, jsou přiliš zabraní do konverzace. Jedna ta dáma pak promluvila hlasitěji.

,,Já si myslím, že makronky jsou lepší uež suflé, Vaše Veličenstvo." Ve mě hrklo. Vaše Veličenstvo?! Ne. Ne. Nenenene a ještě jednou ne. Jestli si mě všimnou-

,,Á, naše nová dvorní dáma. Pojďte se k nám a Jeho Veličenstvu připojit do vzrušjící debaty." Ten pisklavý hlásek mi lezl neskutečně na nervy. Bomba. Otočila jsem se, což byl v těchto tunových šatech ten nejvíc vysilující výkon a poklesla jsem v pokloně tak moc, jak jen mi šaty dovolily. ,,Vaše Veličenstvo, nesmírně mě těší setkat se s Králem slunce a-"

,Jeho Veličenstvo' mě přerušilo. ,,Kdo je ten Král slunce?" Výraz v jeho tváři byla čirá nefiltrovaná samolibost. ,,No to je jedno. Asi si tak začnu říkat."

Musím si toho arogantního chlápka zase udobřit, nebo mě šoupne do haldomorny. No, spíš by mě popravil. Mé podvědomí má zase náladu, ach jo. ,,Jen mi odpusťte mou neomalenost, že jsem Vaše Veličenstvo takhle oslovila. Mě se to hodilo k vznešenosti Jeho Veličenstva." Takhle ho nikdo zatím neoslovil. Zajímavé. Asi píšu dějiny. Usmála jsem se pro sebe.

,,Jsi bystrá slečinka, nechám si tě." Nakřivil svůj napudrovaný nosánek.

Teď mě vytočil úplně. Tyhle lidi nesnáším. Nechám si tě?! Ten arogantní prevít! Jak se povyšuje nad ostatní, i když je to jen obyčejný Francouz, já ho-

Moment. Francouz? Já se nikdy francouzsky neučila a neumím ani slovo. Jaktože tý maškarádě v paruce rozumím?

Můj údiv z nově nabytých schopností si celý ten napudrovaný hlouček snobů vynaložil tak, že jsem poctěna tím, být dvorní dámou Jeho Nafouknučenstva, které tlesklo do dlaní a prohlásilo: ,,Jdeš s námi do vesnice." A šli jsme. No to mě podrž. On jde mezi chudé lidi? Asi nebude tak lhostejný snob, jak jsem si myslela.

Pak mě ale šokovalo, kam jsme došli. Před námi stála sice vesnička, ale byly jsme pořád v zahradách paláce. Uměle vytvořená. No nazdar, nemýlila jsem se v něm. Ale memůžu mu to říct, protože a) by mě popravil a b) bych změnila dějiny tím, že bych z něj udělala spravedlivého a moudrého panovníka, kdyby si čirou nefiltrovanou náhodou z toho všeho vzal ponaučení. Takže musím jen přihlížet a čekat, až se vrátím zpátky do TARDIS. Fajn. Jde se trpět.

Král a jeho dvorní dámy vesele štěbetaly o tom, jestli je lepší suflé nebo makronky a král dělal, že řeší starosti ,občanů' ve ,vesničce'. Já jsem musela dělat, že mě to nesmírně zajímá, jinak by mě prokoukli.

,,Jak se těšíte na dnešní večerní ples, mé dámy?" zaštěbetal král jako dvorní dáma. No to je teda chlap.

Pak jsem si vzpomněla na tu věc v mé ruce. Nanápadně jsem se vytratila pryč do odlehlé části parku a rozevřela dlaň. V ní byl malý kulatý kovový oblázek s několika tlačítky. Zmáčkni to největší. Díky Doktore. Učinila jsem tak.

Ozval se kovový hlas: ,,Rheo? Bál jsem se. Strašně moc."

,,Netřeba. Jsem ve Versailles. A jsem dvorní dáma Ludvíka XIV." Povzdechla jsem si.

,,Ten snob." řekli jsme oba současně. Zasmáli jsme se té milé náhodě.

,,Už čtu z tvého komunikátoru rok a souřadnice. Může TARDIS bezpečně neviděna přistát?" Může. Už chci být s tebou...

,,Jistě." Pak se mi zatočila hlava a já se ocitla v TARDIS v náručí Doktora.

,,Jak...?" řekla jsem překvapeně. Byla jsem pořád ve Varsailles, jen v budce s Doktorem, který nasadil zamyšlený výraz.

,,Skáčes zpět kdy se ti zachce. Zajímavé...,"

,,Takže mi vždycky, až budu mizet, dáš komunikátor?"

,,No zatím ano. Je zajímavé, že se vrátíš vždy na to místo, odkuds zmizela. Takže cestuješ časem i prostorem. Zajímavé..." začal si pro sebe mluvit Doktor. Sedl si do křesla a hlavu si podepřel rukama. Sluší mu to, být zamyšlený.

,,A jaké to je na dvoře jako dvorní dáma? Momochodem, úžasné šaty. Líbí se mi. Jako ty."

Rozzářily se mi oči a nskočil úsměv. ,,Ty se hlavně neoblíkej do dobového oblečení. To sako s motýlkem je sexy." Sedla jsem si mu na klín, což byl v těch šatech opět výkon. Položila jsem mu hlavu na klíční kost. On je potichoučku vzdychl slastí. ,,No Ludvík XIV. je šíleně navoněnej srab, ale pořádá večer ples..." začala jsem.

Pak mi splnil sen, protože se usmál, upravil si motýlka a zeptal se: ,,Smím prosit?"

*Ahojte. Příště se bude tančit. Co vy na to?*

GERONIMO!!!