*Ahojte. Další díl je na světě. Bude se cestovat v čase. Respektive Rhea jako první :D.*

Naše líbáni skončilo, až když nám došel dech. Pak jsme se oba odtrhli. Doktor i já s nelibostí.

,,Potřebuji popadnout dech..."

,,Já bych ještě vydržel." Zakřenil se. Měl by to dělat častěji.

,,Trénik, jo?"

,,Především dvě srdce."

,,Páni času mají dvě srdce?" Přišlo mi to... užitečné.

,,Všichni do jednoho je měli. Já využívám obě; jedno abych měl rád tebe a druhé pro ostatní." Trošičku se začervenal.

Podívala jsem se mu do jeho hnědých a mile drzých očí. ,,Nečervenej se. Vždyť jsme se líbali a bylo to nádherné. Vlastně můžeme pokračovat, jestli chceš..." Teď jsem se červenala já. A nebylo to jen trošku.

Vzal mojí tvář do dlaní. Usmál se štastným úsměvem a mě tálo srdce. ,,Anebo chceš vidět něco nového?"

,,Lákavá nabídka, hmm... asi chci vidět něco nového." Škádlila jsem ho. Tohle si můžeme nechat na později.

,,A kam? Dáma vybírá." Nabídl mi rámě. Já vstala a přijala. Doprovodil mě do řídící místnosti.

,,Děkuji. Vypadáš sexy, když jsi gentleman." Věnovala jsem mu úsměv. On mi chitil ruce a políbil mi jejich hřbety.

,,Děkuji. Tobě by to slušelo jako dvorní dámě za vlády Ludvíka XIV."

Začervenala jsem se. ,,Děkuji." Co bych dala za to, kdyby mě tam Doktor viděl a řekl mi to v zahradách Versailles. Moc jsem si to přála.

Najednou se mi zatočila hlava a měla jsem tmu před očima. Poklesla jsem úlekem v kolenou.

,,Rheo, slyšíš? Co ti je, Rheo!" Takhle jsem ho panikařit ještě neviděla. Vlastně jsem teď neviděla vůbec nic.

,,Zse skok časem." Vydechla jsem.

On si to oddechl. ,,Jistě." Něco mi vtiskl do ruky. ,,Na. Až budeš pryč, zmáčkni to největší tlačí-"

To už jsem se propadla do tmy.

Najednou jsem tak podivně dopadla. Necítila jsem náraz, ale cítila pád. Zvláštní a zajímavý pocit.

No to mě podrž. Na sobě jsem měla šaty tak ze 17. století. Byly dokonalé. Jemně modré a rukávy byly taky tak blankytně modré. Jako barva TARDIS, pro mě ta nejhezčí barva v celém vesmíru. Byly jakoby roztržené a převázané taktéž modrou stužkou, jako kdybyste navlékali tkaničky u bot do kříže tak, aby byla vidět bílá jemná látka pod ním. Korzet byl samozřejmě upnutý a zvedal mi porsí. Ne že by bylo co zvedat, ale takhle to vypadalo, jako kdybych měla nejmíň trojky. Na krku se mi leskl kýčovitý náhrdelník. Hned jsem si ho strhla a hodila ho do křoví. Byl otravně těžký.

Šay se prudce doširoka rozbíhaly do jemné modré sukně s tmavě modrou výšivkou orchidejí, která směrem dolů od břicha houstla. Když jsem vykasala množství sukní, se kterými se nedá skoro chodit, uviděla jsem boty. Byly to klasické tmavě modré střevíčky. Zakývala jsem nad nimi hlavou, až se mi rozklepal můj složitý účes, vyčesaný v loknách nahoru. Jehlice s jemnými modrými kamínky mi ladily k mým obyčejným hnědým vlasům, které byly obvykle rovné.

Doktor by koukal. Pak mi to došlo. Co bych dala za to, kdyby mě tam Doktor viděl a řekl mi to v zahradách Versailles. Ne, ne, nenenenene! Rozhlédla jsem se po udržovaném francouzském parku a spatřila za mnou palác ve Versailles. Tak to jsem asi nedomyslela. Nebo jsem myslela až moc.

*Ahojte. Díky za voty. Moc si jich vážím. Přístí díl bude zajímavý,  n'est ce pas?*

GERONIMO!!!