Vyšlo to. Rychle jsem hledala tu zvláštní lžičku. Slyšela jsem její obrys po mé pravici, popadla jsem ji a rychle jsem jí udeřila do reproduktoru na komunikátoru držíc ji jako špachtli. Nesmí mě prozradit zvuk. Zoufale jsem potřebovala, aby se ten Dalek vrátil zpátky. Prosím. Pak se ale dveře otevřely a do nich vplulo lůžko. Dalek stál za ním.

,,Nastup nahoru," poručil a já radši poslechla. Zvedla jsem se a dělala ze sebe mátohu, párkrát jsem poklesla v kolenou a vychýlila své kroky do strany, abych dodala své ,,nemoci" na věrohodnosti. Ulehla jsem s leknutím na lůžko a trochu u toho zasténala. Dalek si mě přeměřil tím jeho skenovacím pohledem. Pak jsem jen cítila, jak se lůžko rozjelo. Cestou jsem viděla jen bílé stropy a jednoduchá kulatá světla. Občas jsem zasténala a přitom v duchu doufala, že mě veze tam, kam potřebuji.

O sto sedm světel a několik odboček později to se mnou cuklo a celá chodba se přestala pohybovat. Málem jsem zapoměla zaskučet a zkroutit se do klubíčka, což mě otočilo čelem ke dveřím, které jsem předtím nezaslechla. A Dalek byl vedle nich a napojený k jakémusi malému otvoru připomínajícímu zásuvku.

Dveře se odsunuly. A mě se otevřel prostor do nové místnosti.

Nebyla obovská, ale její čtyři z pěti stěn byly vemi členité. Jedna byla celkem hladká. Podobně se odráží prach od skla. Zaposlouchala jsem se do pro mě zajímavějších členitých stěn, různě skloněných. Po chvilce koncenteace jsem v tom všem malém chaosu rozpoznala elektronické přepojovače obvodů.

Řídící centrum lodi. A byli zde tři Dalekové. Dva byli kasičtí, jeden zelený a druhý... bílý. Ale ten třetí, ten byl jiný i svou stavbou. Spodek byl tmavý a od pasu nahoru byl... jiný. Humanoid, a byl napojen na dráty. Nemohla jsem se na něj nezaměřit o chvilinku déle.

Byl to Davros. On, velitel přeživší eskadrony těchto tvorů. Ztuhla mi krev v žilách, ale najednou jsem byla ráda, že ji cítím v žilách a mám své plnohodnotné tělo.

,,Slitina olova a hliníku je pro ni nebezpečná." Můj odvozový červený Dalek, jak jsem si ho nazvala, obeznámil všchny se situací. Zvuk se nesl a pak zmizel za jakýmsi rohem, který vedl z místnosti. Předtím mi byl lhostejný, ale teď jsem se snažila sluch upnout tím směrem. Moc jsem tam toho neslyšela. A cože to ten červený říkal? Otrava?

To těžko... Ležela jsem bez hnutí a měla zavřené oči. Dalo mi dost práce udržet je zavřené, protože strach a nevědomost mi je otevíraly. A ani ten nový zvuk tomu nepřidal. A přibližoval se. To už jsem to prostě nevydržela a rozevřela víčka.

Nade mnou se tyčil jakýsi přístroj a skenoval mě. Červený paprsek přejížděl po mém těle. Jestli zjistí, že mi nic není, tak jsem v pěkném maléru. Bůhví, co mi udělají.

Než jsem stačila cokoli vymyslet, něco zapípalo a skener hlasitě zahlásil vážnou otravu olovem. Otevřela jsem pusu a chtěla říct, že jsem zdravá, ale pak jsem si uvědomila, že pravděpodobná porucha je v můj prospěch. Zasténela jsem a pro jistotu i zakašlala.

Hlášení o mém zdravotním stavu dokončil zelený Dalek stojící opodál. ,,Smrt nastane do 3 hodin." Teď. Zapla jsem komunikátor a doufala, že ten skener lže a komunikátor funguje i po mé ráně lžičkou. Přitom jsem poslouchala dění v celé místnosti.

Davros promluvil bez sebemenšího zájmu a pozornosti: ,,Zabte ji. Doktor ji bude i tak chtít vidět a urychlíme to." A sakra. To se zvrtlo.

Chce to čas. Můj mozek zasypán adrenlinem se o něj snažil hrát. ,,On nepřijde. Proč by měl..." Po zašeptání těchto slov ke mě Davros otočil celé svě tělo a nasadil pozorný výraz.

,,A co když ano?" Kov v dlani začal pálit, komunikátor se přehřívá. Co teď?

Moje úžasné nápady mne opět zachránily. ,,Chci poslední přání." Můj šepot jsem doprovodila kašlem, abych nepůsobila až moc živě.

Davros změnil výraz na zamyšlený. ,,A jaké?"

Bingo. ,,Chci znát místo a čas své smrti. Každý u nás je ví, když umírá..."

Zelený Dlaek se přestal věnovat panelu před sebou a zpustil učený výklad: ,,Na Zemi v její době je tomu opravdu zvykem, pane." Jeho oko si mě přeměřilo. Věnovala jsem oslovenému prázdný a smutný pohled. A Davros zaváhal.

,,Jistě. Ale odteď bude pod mým dohledem ve vedlejší kóji." Ukázal na onu chodbu. Srdce mi posločilo a všechno ve mě se napjalo. Adrenalin v krvi mi prudce stoupl, když se moje lůžko rozjelo.

Přemístili mne k ústí chodby. Nebyla až tak hluboká, jen asi dva metry, podle mého sluchu. A Davros jel vedle mě a jeho blízkost mi naháněla husí kůži. Odpojil se až v místnosti, do které jsme přišli, a moje lůžko zamířlo jiný směrem. K oknu, podle hladkého povrchu. Dál jsem neslyšela, venku nebyl ani hvězdný prach. Nic, a to mě děsilo.

Promluvil čelem ke mě. V ruce měl něco malého a bitelného. ,,Je si oklamala snadno, ale já jsem jiný. Lepší."

Lepší... Rezonovalo mi to v hlavě, když se a chvíli odmlčel. Polil mne chlad a v ruce mě pálil schovaný komunikátor. ,,Já jsem lepší! Myslíš si, že naše úsilí zmaří tvá smrt? Ne! On tě i tak bude chtít vidět." Pozvedl ruku s tou věcí. Marně jsem se snažila poznat, co to je. Nikdy jsem to neviděla, natož slyšela. Dlouhé a na konci zvláštně zakončené.

,,Chtěla jsi mít poslední přání před tím, než zemřeš. Tedy galaxie Varona, souhvězdí Nerrago, souřadnice sto dvacet pět na šest set celá dvě."

A v tu chvíli jsem pochopila. Byla jsem pomalá a teď už není cesty zpět.

*Ahojte, po dlouhé době další díl :D. Jsem neschoná pisatelka a straaašně dlouho mi trvá něco sepsat :D, za což se omlouvám, ostatně jako vždy. Přesto tu však přibývají hvězdičky a já se nestačím divit *čelist jí po několikáté padá k podlaze*. Jste strašně úžasní a moc si vás do jednoho vážím ;). A komentář neurazí, ba i potěší, ať už je jakýkoliv.*