*Ahojte. Dámy a pánové (věřím v to, že moje povídka je čtená i kluky :D), vy si děláte legraci?! 11k?! Jako vážně?! Seděla jsem u toho čísla asi hodinu, než mi to všechno došlo... :D. No jo, pomalu chápající osoba. Pak mě ale dorazil počet dvězdiček: 984. K tomu mám jen jediné: Ooooooo... :D. (Asi jsem moc sobecká, ale doufám v 1k :)). Vážně si cením vaší trpělivosti se mnou. A ty komenty.... ty mě potěšili nejvíc. Opravdu. Ta písmenka mě vždycky zahřála u srdce a na duši. Mám vás ráda, jsem happy (jak dva grepy) a doufám v to, že vás tato část nezklame. Vaše WhiteRaven_.*

Stiskla jsem tlačítko na komunikátoru. ,,Haló?" Vydal jen skřípavý zvuk.

Pak jsem ale uslyšela ten hlas vycházející z postranního reproduktoru. ,,Rheo! Bože, kde jsi?" Chrrrr... ,,...v pořádku?" Takový strach, co byl v jeho hlase teď, jsem ještě nikdy neslyšela.

,,Ano. Jsem na... Dalecké lodi a jsem past. Na tebe, Doktore."

,,Ne!!" Ozvala se tupá rána, jak jeho ruce narazily na panel v řídící místnosti, následována opětovným šumem a jinými zvuky naznačujícími poruchu. Dokázala jsem si ho živě představit, jako kdybych ho slyšela přede mnou. Tiskne konzoli a pod stiskem mu bělají klouby a prach se od nich odráží jinak než od jeho narůžovělé pokožky. ,,Nechci o tebe přijít, Rheo..." Takhle jsem ho ještě neviděla. Vlastně neslyšela. Co bych dala za to, obejmout ho a slyšet, že jsem v bezpečí... 

Bojí se, což znamená jediné; teď musím být silná i já.

,,Klid. Jsem v pořádku. Nic mi není." Další slova zanikla v chrčivém zvuku, který ze sebe komunikátor vydal. Zatřásla jsem s tou malou věcičkou ve snaze navrátit jí schopnost mluvit mezi mnou a palubou TARDIS. ,,Haló?"

Nic. Jen to tiše zachrčelo a pak umlklo docela. Z úst mi unikla nadávka, za kterou by se nemusel stydět žádný otrlý námořník, ale tady jsem byla sama. Ale nevzdávala jsem se. Zmáčkla jsem to tlačítko ještě jednou. Zvláštní, jak najednou celá má budoucnost závisí na jediné malé věcičce. Zachrčelo to a... nic. Nic! Zas a znova jsem se snažila aktivovat komunikátor. Po chvilce přestával i chrčet a já ztrácela naději. Vzdala jsem to, až když byl ten malý kus kovu horký od námahy jako řeřavé uhlíky v pohasínajícím ohni. A přesně i tak pohasínala moje naděje. Zakřičela jsem. Bezmoc mě donutila. Kdo by mě tu už mohl slyšet?

,,Proč nic není tak jednoduché? Proč?!" Ze vzteku jsem udeřila pěstí do lesklé zdi a ruka mi zabrněla až k lokti. Pak jsem si jen sedla na postel a zírala do zdi. Myslela jsem si, že slzy mi zalijí obličej hned, jak se nadechnu, ale nic. Byla jsem prázdná, emočně i fyzicky. Ale i tak nic, jakoby moje tělo vědělo, že se jen tak nevzdám.

A já se nesmím vzdát. Musím bojovat, bez vlastního přičinění se odsud nedostanu. Musím získat další informace. Až se mi příště podaří obnovit spojení z TARDIS, musím jim pomoct najít mě, a k tomu potřebuji vědět, kde jsme.

Ušklíbla jsem se na protější lesklou stěnu. Musím si počkat na další návštěvu. A zatím vymýšlet plán B. Vždycky se nějaký hodí.

*****

Už mě nebavilo jen tak sedět na matraci, a tak jsem chodila po místnosti. Jako podrážděné a naštvané zvíře v kleci. A tak jsem se začala po pár hodinách cítit. Můj strach se měnil v odhodlání zvítězit a utéct odtud.

Ozvalo se syčivé cvaknutí a já strnula. Ani jsem se nemusela otáčet, abych tušila, co se děje. Zase přijel ten samý Dalek a zase s jídlem, jen aby mě udržel naživu.

,,Jez." Tohle jediné slovo mi dalo signál k tomu, abych začala hrát svou roli. Chtěla jsem, aby mi uvěřili, že jsem k smrti vystrašená. No, nemusela jsem to až tak moc hrát, jen trochu zveličit skutečnost.

,,Jak dlouho mě tu hodláte držet?" Pořád jsem byla otočená, abych dodala svému hlasu maximální efekt. Spíš to byl šepot, místy mi přeskakoval hlas a zahrála jsem i pár vzlyků. Některé však byly skutečné, jako kdyby se ve mě zlomila jakási hranice, která potřebovala jen jeden malinký impuls. Snažila jsem se mlčet, jen slzy mi němě tekly po tvářích.

,,Jak dlouho bude potřeba." Podke zvuků jsem poznala, že se chystá zase odjet pryč.

,,Proč mě držíte tady?" Hlas se mi několikrát zlomil, ale i tak ho tato slova očividně zastavila, slyšela jsem, jak ustal v pohybu.

,,Je to nejodlehlejší místo v celém vesmíru."

,,Předtím, nebo potom, co jste tu vyvraždily ty, co tu žili?" Rozhovor se ubíral správným směrem.

,,Po vyhlazení života v okolí dvou světelných let jsme to tu obsadili jako nejtišší místo ve vesmíru." Jako kdyby recitoval nějakou prózu. Žádné emoce.

,,A co tu bylo předtím?" Řekni mi to... řekni, kde se nacházím.

,,Pro tyto informace nemám oprávění." Otočil se k odchodu.

Ztuhla jsem. ,,A kdo je má?"

,,Davros." A s těmito mechanickými slovy opustil místnost.

Dveře se zavřely. ,,Sakra!" zalkela jsem a obrátila hlavu ke stropu. Nejvyšší Dalek. Pojistili si všechno.

Uklidni se. Nepomůže, když se tu sesypeš. Ten hlas měl pravdu. Projela jsem si rukou vlasy, abych je upravila na tak, jak mají být, a sedla si na postel, kterou jsem slyšela po mé levici vepředu.

Nastalá tichá situace mě nutila vypustit své myšlenky do prostoru cely. ,,Co teď? Jak mám Doktorovi dát najevo, kde jsem? Musím se dostat k nejvyššímu Dalekovi. Jenže ten mi to jen tak neprozradí, to by byl hlupák. Ledaže ho donutím... jak?" No... na mě závisí, jestli jim Doktor vejde do pasti. Takže... ,,Když nebudu... tak nebude Doktor. Ale musím mu získat čas. Musím nafingovat svou..." Smrt, blesklo mi hlavou, jenže nahlas jsem to neřekla, bála jsem se toho slova. ,,...pěkně pomalu. A Doktor nesmí nic tušit, nebo mě prozradí."

Svou samomluvu jsem uzavřela s jediným jistým rozhodnutím: Dalekové si musí myslet, že umírám. Usmála jsem se, i přesto, že jsem se bála mého chatrného plánu, a začala jakousi malou haranatou lžící jíst cosi připomínající hrachovou kaši. Musím ze svým plánem začít co nejdříve. Věděla jsem, že pro nádobu od jídla přichází až když spím, alespoň minule to tak bylo. No alespoň mám čas, škoda, že nevím, jak ho využít. Lehla jsem si na postel a zkoušela jsem se spojit s modrou budkou daleko odtud pomocí ještě horkého předmětu ukrývajícího obvody a vysílač.

...

Šokovaně jsem se probudila. Nepoznala jsem, kolik je hodin a jak dlouho jsem spala. Ale můj spánek nebyl hluboký, díky bohu. Probudila jsem se na posteli opřená v sedě o stěnu za ní. Slyšela jsem hluk za dveřmi.

Teď nebo nikdy. Dveře se otevřely. A já padla k zemi, začala jsem kašlat tak usilovně, že jsem se obávala, abych se nezačala dávit opravdu. Nechala jsem průchod všem emocím. Brečela jsem, dokonce jsem nechala dlaně udeřit do podlahy.

Ve skutečnosti mě ovládla jediná choroba.

Strach. A nehodlala jsem ho nechat jít, pokud mi pomůže odtud. Jednu ruku jsem nechala v pěst, abych mohla ukrýt komunikátor. Jednoduché, ale i přesto účinné. Musela jsem mít úžasnou barvu, jelikož Dalek si mě preměřil jeho okem a já slyšela, jak potichu odjel. Než se zavřely dveře, zaslechla jsem prach, jak se odráží od siluety mířící nyní opačným směrem než předtím.

Kam šel? Co když se nevrátí? Můj plán selhal... tohle se mi vynořilo v hlavě. Byly to nekonečně dlouhé vteřiny, ve kterých mě naděje opouštěla mílovým tempem.

*Ahojte. Opět se tu ozývám :). Takže, nějaké teorie k vynelávosti Rhey? Já mám... ;).*