DOPORUČUJI ČÍST MOJI AUTORSKOU POZNÁMKU :D! Díky.

*Ahojte. Omlouvám se, že jsem poslední dobou nic nepřidala ani v mých ostatních povídkách (budiž toto sebepropagace :D). Potřebovala jsem pauzu a moc se omlouvám. Další smutnou zprávou je, že se tenhle příběh blíží ke konci. Dvě tři kapitolky a epilog a pak bude konec... :'(. Taky se mi nechce, ale nápady dochází a nechci celý příběh zkazit natahováním. Strašně mě potěšilo víc jako 6k přečtení a 500 hvězdiček!!! Já...v tolik jsem ani nedoufala. Vážně ne. Díky a tisíceré díky. Takže; další část je tu. Vaše WhiteRaven_.*

Nejistě jsem se narovnala a přešlápla z nohy na nohu. Podlaha byla překvapivě rovná, na to, jak moc otlučeně jsem její povrch slyšela. Malinkaté dlažební kameny pořád držely pravidelnou formaci. Rozprostřela jsem svoje sluchové vnímaní po co nejširší polše. Byly jsme na nějakém prostranství. Čtvercový prostor měl svůj tvar díky stěnám.

Vysoké zdi z šedých pálených cihel a kamenů spojených maltou. Byly všude kolem, vysoké, mohutně shlížející na nás dvě, jako kdyby nás zkoumali. Zaposlouchala jsem se detailněji. Moje soustředění narušila Whindsay.

,,Co děláš?" Spíš to znělo jako kdyby chtěla říct jsi v pořádku.

,,Zkoumám okolí." Musel to být podivný pohled. Dívka, jejíž hnědé vlasy jí trochu kryjí tvář, hrdě stojící uprostřed plácku a kalný pohled upírá do jednoho bodu a zároveň nikam. Málokdo ale tuší, že zkoumá terén. Stěny, které nejsou celistvé. Mají průchody vedoucí do... chodeb?

,,Máš tušení, kde jsme?" Prohrábala si při tom vlasy, na slunci vypadaly tmavší. Slunce mi napovědělo, že tu není strop ani střecha, ať jsme, kde jsme.

Zaujalo mě to. Pozornost jsem přesunula na mokroskopický prach odrážejíc se od vydlážděné podlahy. Byla černobílá.

A tvořila obrazec. Byl to jakýsi výjev v kruhu. Souboj muže proti muži, to jsem poznala po celkem krátké době. Jenže něco se mi nezdálo. Jeden muž měl divné proporce. Trup a ruce seděly, ale nohy měl zahnuté. A hlava taky nebyla spravně zobrazená...

,,Podívej!" Zašeptala mi do ucha Whindsay, ,,hlava je..." Ukázala pod sebe, kde byla zobrazena ona hlava, o kterou jsme se obě momentálně zajímaly.

V tu chvíli mě to trklo. Doslova. ,,Je to býčí hlava, že?" Moje otázka byla zbytečná. Obě jsme to věděli. Býk. Chodby.

,,Minoraurus!" Vyjekla Whindsay. Mě to kupodivu z rovnováhy moc nevyvedlo, ani když jsem se snažila opravdu si uvědomit ten fakt, že jsme uprostřed bludiště. Už jsem viděla něco horšího. A navíc, každé bludiště má východ nebo východy.

A co když tohle ne?

Zmáčkla jsem tlačítko na komunimátoru a v něm zapraskalo.

,,Whindsay, Rheo?" Byl to Bastienův hlas.

,,Souřadnice máte? Najdete nás?" Whindsay byla s odpovědí rychlejší než já. Ještěže tak, začala bych panikařit, proč se neozývá Doktor, ale on.

,,Máme. Doktor zadává koordináty." Jeho hlas zněl úlevně a mně spadl kámen ze srdce.

,,Kde jste?" Tlumeně se ozval Doktor.

,,Je tu Minotaurus a jsme v labyrintu a-" Slova se z Whindsay valila jako z Niagárských vodopádů.

,,Zadrž Whin," Bastienův hals zněl nevěřícně, ,,klid. Takže, kde se nacházíte?"

Nadechla se a vydechla, vypadala, jako když si odříkává nějskou mantru. ,,V labyrintu. S Minotaurem." V blízkém okolí jsem zaslechla hukot TARDIS, do nějž se ozvala Bastienova slova.

,,Přistáváme."

Whindsay nastražila uši. ,,Slyším vás, Basi."

Já se uculila, ale bylo v tom trochu závisti, i když jsem nechtěla. Já neměla sourozence a vždycky jsem byla osamocenější typ člověka, a to možná i kvůli sobě. Občas to mělo klady a občas negativa, ale já si zvykla a brala to jako normální způsob života.

Těsně vedle mě se zhmotnila TARDIS a překvapila mě. Lehce jsem sebou trhla a Whindsay se na mě podívala se zdviženým obočím. Zakřenila jsem se takovým tím úsměvným způsobem. ,,No co, najednou jsem ji začala slyšet, ne jako ty postupně vidět. Prostě se najednou ke zvuku přidal i prostorovy vjem, ve zkrazce řečeno." Pokrčila jsem pameny. ,,Nečekala jsem ji tady." S posledním slovem jsem zaťukala na teď už zcela zhmotněnou budku po mé levici, jenže poslední zaklepání jsem neuslyšela a ani neucítila. Zvláštní. Zaposlouchala jsem se a pousmála se. Klepala jsem na dveře, teď již otevřené a v nich stál Bastien. Dala jsem si komunikáror do kapsy svých džín. Teď už ho potřeba nebude. Na nějakou chvíli ne.

,,Musím uznat, že tady jsem ještě nebyl. Nacos myslela, Whindsay?" Znělo to jako řečnická otázka, ale i tak mu odpověděla.

,,Prostě jsem si řekla, že chci vidět to, o čem nikdo nikdy nevyprávél, ale přitom o tom ví, o čem okolní vesmír netuší." Doktor kývl a zamyšlený pohled mu nečekaně rychle rozjasnil nálhý, milý úsměv. Ten úsměv patřil mě a ptal se jím, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem. Bylo zvláštní, že z tak malé budky vyšli tři lidi. Idris tedy spíše vyběhla.

,,Páni. To je Minotaurův labyrint? To je gól, Whindsay." Tleskla a začala zkoumat okolí. Ne, že by to bylo nějaké zvláštní okolí, bylo normální až moc, v rámci možností.

,,Jdeme to prozkoumat, ne?" Doktor při těchto slovech zašátral v kapsách a vytáhl u z nich něco z vlny. Zaposlouchala jsem se. Bylo to tardisově modré, jak jinak. Pak jsem si vzpomněla na bájný starořecký příběh o odvážném muži, který zachránil dívku z labyrintu. Klubko motouzu.

,,Co ty v těch kapsách nemáš." Zakroutila jsem pobaveně hlavou.

Začal uvazovat jeden konec klubka k držátku na modrých dveřích. ,,Tohle a lepicí páska vyřeší všechno."

Idris si odfrkla. ,,No to mi sdělovat ani nemusíš. Moje světelné generátory jsou s izolepou dobře seznámeny." Doktor jen pokrčil rameny a Bastien v sobě zadusil uchechtnutí.

,,Ale funguje, ne?" Na to ani Idris neměla žádné dodatky a komentáře, a tak jsem se začala v nastalém tichu věnovat uličkám. Přešla jsem k jedné, která byla nejblíž. Zaposlouchala jsem se a začala si v hlavě tvořit plánek okolí.

,,Tady je to pravděpodobně slepé." Pak jsem přešla k další odbočce. ,,Tady taky-ne, není. Jedna cesta jde dál. Ale moc daleko nedoslechnu, asi jen do deseti metrů."

Doktor ke mě zezadu přišel a usmál se. Věděl, že ten úsměv slyším. ,,Geniální. Dámy a pane, následujte mě."

Odvíjel motouz a my šli za ním a sledovali stopu. Pořád jsme se na mou radu drželi jediné zdi, a podle ní bychom měli dojít k východu dříve či později. Moje bludišťová taktika. Šli jsme mlčky, napjatí k prasknutí, protože atmosféra místa byla nebezpečná, napjatá a dusná.

I když nikdo neřekl ani slovo, ticho stačilo vetřelci ta to, aby ho skrylo ve stínu. Ale mému sluchu pátrajícímu po okolí neunikl. Byl to kámen. Socha.

A já jsem ho slyšela.

Strnula jsem a vykřikla, snažila jsem se ten zvuk utlumit dlaní před ústy.

Idris se na mě podívala a sjela mě pohledem. Nečekala jsem, až se zeptá, co mi je. Prostě jsem promluvila.

,,Anděl."

*Ahojte. Napínavé, ze ano :)? A co pak? Jak se ho naši dobrodruzi zbaví? A co když není ten anděl sám? Oni nikdy nechodí sami...*

GERONIMO!!!