Klepání na dveře pokoje nás vytrhlo z kouzelného momentu. A veškerá romantika je v háji... uf.

Zpoza dveří po hlasitém dále vykoukl Bastien. ,,Na svou omluvu chci říct, že Idris mě donutila sem hned jít!" Hned rozhodil rukama před sebe, když poznal, do čeho nám vtrhl.

Já si pročísla vlasy. ,,To je v pohodě." Doktor se taky usmál, ale v očích mu planula touha.

,,Idris nasla další Časopaní!" Promluvil rovnou bez obalu, podíval se na Doktora a pak na mě. Oba jsem museli vypadat poněkud vykolejeně. Dobrá, já vypadala asi jako kdyby mi někdo řekl, že pomeranče jsou odjakživa zelené s fialovými puntíky.

,,Kde?" Doktor spíše rychle vydechnul, než promluvil.

,,TARDIS už přistála?" Doufala jsem, ze budu moct jít taky. Nechci tu být sama a neužitečná, když můžu konečně dělat něco, co mi jde a co nekazím. Ale na druhou stranu...

,,V tom je ta pointa," zaválhal Bastien a přerušil mi touhle promluvou myšlenkovou nit, ,,Ono vlastně ani přistát nemusí, abychom ji našli."

,,Jakto?" Já i Doktor jsem se zeptali současně.

Polk a kývl. ,,Je to Whindsay, moje sestra." Doktor i já jsem se plácli do čela.

,,Ja jsem tak hloupý, hloupý Doktor! Vždyť jste dvojčata!"

Stlskla jsem jeho ruku, abych si získala pozornost. ,,Nejsi hloupý a pro mě nejsi ani starý. Koliktrát ti to budu muset-"

,,No jo, no jo, tak jdeme?" Pokynul nám Bastien a ošil se. Bylo mu to viditelně nepříjmné, ani mě nenechal doříct slovo opakovat. Protočila jsem panenky a podívala se na Doktora.

,,A může ona sem?"

Bastien jen zakroutil hlavou. ,,Měla pohmožděná žebra." Ve mě se všechni vzbouřilo. Ten chlap, co se považoval za jejich nevlastního otce, je ...! Aagghhr! U duchu jsem si ulevila a pak jsem pochopila, že se k sobě nedostaneme. Ledaže...

Moje vzepření na loktech bylo jako malá vzpoura potlačeno zpátky. ,,Nikam."

,,A jak si myslíš, ze se naučí cestovat v čase?" Namítla jsem na Doktorův jemný zákaz. Bastien ukázal na sebe, ale pak radši ukázal na mě. Asi si není jistý se svými časoprostorovými skoky.

Díky tomuhle gestu Doktor uzkroutil hlavou, ale vzal mě do náruče.

Dloubla jsem ho do ramene. ,,Snad tam zvládnu dojít, ne?"

Dal mi pusi na čelo a kývl, v očích měl strach. Proč? Vždyť zas tak zle na tom nebudu. Časopáni se léčí rychle. Vzpomněla jsem si na útěk před kyberlidmi v zahradách paláce ve Versailles. Moje drobná zranění se vyléčila sama. Tak dávno a přitom tak brzo...

Moje nohy se dotkly podlahy a já jsem ucítila pevnou zem na svých chodidlech. ,,Tak jdeme." Nadechla jsem se a udělala krok. Kupodivu se nic nestalo. Jen jsem klidně šla dál. Ani nevím, co by se mělo stát.

Sledoval mě pohledem, kerý říkal tohle se ti teda povedlo. Nevím, jestli je v tom pohledu strach, nebo úleva.

Bastien otevřel dveře a já vyšla na chodbu.

Idris, kde je Whindsay a ty? Nějak jsem tušila, že ty dvě budou spolu v jedné místnosti.

Světla tě budou navigovat. Za rohem doleva a pak druhá odbočka vpravo.

,,Dík. Je Whindsay při vědomí?" Bastien se na mě podíval a nadechl se, že chce pokračovat. Doktor ho však zarazil zvednutím ruky a němým naznačením slova Idris. Bastien se usmál nad vlastními myšlenkami. Jeho pohled byl zasněný a očividně se mu zatoulaly myšlenky smětem, který měl něco společného s dívkou s modrým pramenem vlasů. Na tváři mu na sekundu zahrál malý jemný úsměv. Pak ho ale ukryl a prohrábl si své vlasy černé jako noc.

Já ale hlavně poslouchala na světla na stěnách, která mě vedla. Už jsme se blížili. Nečekala jsem a vešla do pokoje. Na posteli seděla Idris s Whindsay. Asi ji seznamovala s informacemi ohledně Časopánů a všeho okolo. Rozhodla jsem se tak nazvat to, že Idris na ní upřeně hledí a Whindsay s oněmělým výrazem kmitá modrozelenýma očima po místnosti, ale přitom pozoruje něco jiného, než jen stěny a nábytek v místnosti.

Celé to působilo divně. ,,Ehm... Idris? Whindsay?" Zeptala jsem se i v myšlenkách, pro případ, že by Idris měla utlumené vnímání okolní reality.

,,Ano? Už to bude..." zazubila se černovláska a odhrnula si modrý pramen vlasů z čela.

Sedla jsem si na malé křesílko a pozorovala. Pak se Bastienovo dvojče prudce nadechlo a její pohled se zaostřil jakoby zpět do přítomnosti.

,,Bože..."  Chytla se za hlavu, ,,tohle je... je to velké a...moc... je... je mi to líto." Poslední slova patřila Doktorovi.

,,Nemusí. Už je to víc jak-"

,,Devět set let. Já vím." Poklepala si na čelo a ukázala na Idris. ,,Takže... cestování časem. Vau." Pomalu a tiše vydechla ta slova.

Já luskla prsty, abych si získala pozornost. ,,Časoprostorem. Kam chceš letět? A neříkej, že na Zemi za dvě stě let, je to tak..." hledala jsem správny výraz, ,,...kalsické." Ona kývla na srozuměnou a pak se zamyslela.

,,Někam, kde je to zajímavé." No, výběr nemá špatný, ale poněkud obecný. Musela jsem se nad svými myšlenkami pousmát.

,,Zajímavé. Takže," Doktor šáhl do kapes a po chvilce přehrabování vytáhl komunikátor, ,,tohle si nechte u sebe a Whindsay začni první."

Já převzala proslov od Doktora a začala jí dávat přesné instrukce. Stoupla jsem si a přecházela po pokoji. Nedokázala jsem sedět, vzrušení se ve mně nakupilo a já těkala pohledem po celé mistnosti. Můj pohled se ale ukotvil na Whindsay.

,,Můžeš vstát?" Ona se o to pokusila a pak se jí to povedlo.

Se slovy ,,Já Basovi říkala, že na tom nejsem tak zle," se prošla po pokoji.

Uzdravila se rychleji než ostatní. Proskenovala jsem ji. Tak takhle na to Idris přišla.

,,Jak to vypadá, Časopaní a Časopáni se uzdravují mnohonásobně rychleji, alespoň u lehčích zaranění." Doktorova poznámaka byla téměř bez povšimnutí, jen já jsem ji zaslechla a kývla ma souhlas. Taky jsem se to domnívala.

Whindsay se na mě podívala pohledem říkajícím, že už se těší, ale zároveň obává. Kalsika.

,,Takže, predstav si, kde chceš být. Ne obrazně, ale abstraktně. Představ si svoje pocity a očekávané dojmy z toho místa. Přeneseš se tam automaticky." Ona kývla, ale oči už měla zavřené. Pak zbledla v obličeji, její silueta se rozostřila jako v mlze a hned poté zmizela.

Jako vždycky. A teď já. Nadechla jsem se a vydechla, abych uklidnila svůj tep. Kam? Tam, kde je Whindsay, kde je to zajimavé a netypické.

Udělalo se mi nevlono, víc než kdy předtím. Měla jsem co dělat, aby můj žaludek udržel svůj obsah.

Pak jsem cítila tah a pocit, jako kdybych se měla rozpustit v pudinku. Všechno se rozmazalo, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byla zády opřená o nějakou osobu.

Nestihla jsem se ani poslechnout okolí a už jsem nechávala obsah mého žaludku na zemi. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mi Whinsay drží vlasy a i přes tenhle incident ke pobavená. ,,To to začíná přímo ukázkově." Taky si myslím.

*Ahojte. Další díl po extra dlouhé době. Já vím, ale lyžák byl super a neměla jsem možnost zamknout se o samotě do své mysli a psát, těch pár dní bylo hodně akčních ;D. Co myslíte, kde se bude odehrávat dlaší díl?*

GERONIMO!!!