Seděli jsme v poli tulipánů, jejichž květy všech existujících barev chytaly odstín oranžové od zapadajícího slunce. Seděla jsem Dokrotovi na klíně a on se usmál. ,,Nechápu, že jsem mohl žít bez tebe." Já se začervenala. Vzal jeden tulipán a podal mi ho. Jeho tvar byl naprosto perfektní a naprosto stejný jako všechny oloko v mém doslechu. A ta vůně byla tak svěží a přitom omamně sladká. Přičichla jsem si a zaposouchala se do té nádherné květiny.

,,Modrá?" Zasmála jsem se nad volbou té barvy. Něco mi připomínala, ale moje mysl to zametla do kouta a zakázala si zabývat se tím.

,,Vždyť víš, že tu barvu mám rád." Pokrčil rameny.

,,Já taky." Ano, zbožňuju tu sytost toho odstínu. Obličej mu ještě víc rozjasnil ten okoluzlujcí úsměv a ještě, než mu zmizel z tváře, naše rty se spojily a smáli jsme se oba.

Odtrhli jsme se od sebe až po dlouhé době. Já mu musela ty nádherná slova říct znova. ,,Miluju tě." A políbili jsme se. Naše jazyky o sebe více než párkrát zavadily, jakoby náhodou. Bylo to nádherné, pomalé a uvloňující.

Za náma se ozvalo zdvořilé odkašlání a my věděli, že Idris se snaží upoutat naší pozornost. Anebo prostě chce, abychom toho nechali. ,,Hej vy dva. Já jsem tu taky a strááášně se nudím." Na obličeji se jí objevil protáhlý výraz. ,,Pojťe něco podniknout, prosííím!" Já protočila oči nad jejím chováním, ale usmála jsem se. Co kdybychom šli třeba do toho lesa támhle? Sice tam předtím žádný nebyl, ale co, vždyť je to tu dokonalé...

,,Co třeba ten les? Vypadá..." hledal Doktor nějaké slovo, které by nepopisovalo ten les jako pěkný, krásný, úžasný. Mě také jiné ekvivalenty dokonalosti nenapadaly, jaké by ostatně lesy měly být, když né takovéhle? ,,... zajímavě."

Kývla jsem na souhlas, zvedla se a urovnala si sukni pomačkanou od toho sezení. Moc jsem to ale nezachránila. ,,Chjo. Tahle sukně není stavěná na takovéhle zacházení." Doktor vstal, upravil si motýlka a já se musela zasmát. ,,Ty toho nikdy nenecháš, co?" Zakroutil hlavou.

,,Motýlek je cool." Kde to říkal naposledy? No, to je jedno. Naše prsty se elegantně propletly a ruku v ruce jse šli do toho lesa a začalo nás přikrývat šero nastávající noci.

Nemám ani ponětí, jak jsme tam došli, ale byla tu naprostá tma. Doktor vytáhl sonický štoubovák a osvítil jím okolí pro sebe a Idris. Já to nepotřebovala. Slyšela jsem každý detail. Mravence u mé nohy snažícího se schovat do bezpečí pevnosti z jehličí, lišejník na borovici po mé pravici a každý lístek dubu před námi. I ty lístky byly dokonalé, jeden jako druhý.

Šlápla jsem na větvičku a ta s hlasitým křup narušila jinak dokonalé ticho.

Něco se mi zarylo do zad. ,,Ani se nehni. Jste další, kteří mě mjí uklidnit a ukázat mi, že je tu rádoby bezpečno? Nevzdám se, nikdy!" Během jeho monologu se Doktor i Idris otočily a Doktorovi se na tváři usadil nečitelný výraz, který značil, že naprosto nechápe chování majitele toho hlasu, který zněl pevně, ale nikoli odhodlaně.

Pak promluvil naprosto učeným hlasem. ,,Ta větev mezi jejími loatkami ti moc nepomůže." Zaposlouchala jsem se a opravdu, ten mladík držel v ruce jen obyčejný kus dřeva. Obličej byl plný překvapení, což mu na kráse nějak neubíralo. Jeho brčálové hnědozelené oči si nás měřily užaslým pohledem, zejména Doktor byl v hledáčku. Volnou rukou si odhrnul rozčepířené polodlouhé havraní vlasy bránící mu ve výhledu. Pochopil, že zadržení jednoho nezastaví dva ostatní.

,,Kdo jste? A proč se nedáte tak, jako ostatní před vámi?" Jeho vysoká postava byla napjatá v bojové pozici, jako luk. Jenže i luk může někdy prasknout, pokud se napíná moc často.

Doktor začal toho chlapce sonikovat. Idris se bleskově napřímila, ale pořád působila uvolněně. ,,Kdo jsi? Je vás tu víc? Kolik lidí je tu s tebou?"

Ostražitě se podíval na sonický šroubovák vydávající nazelenalé světlo, které se plynule pohybovalo nahorů a dolů. ,,Jsem Bastien. Nevím, kdo tu je, natož kde jsem. Co jste zač vy?" Nasadil pohled, kterým skenoval všechny přítomné.

,,Jak ses sem dostal?" Zeptala jsem se, ale nechtěla jsem, aby to vyznělo panovačně, což se mi podařilo. Byla jsem v šoku. Jestli je to další Časopán, tak musí skočit zpátky. To znamená, že tu není zas tak dlouho.

,,Já nevím. Já jsem si přál, ať už to skončí a pak jsem najednou nebyl tam, ale tady... Neustále se tu objevovali lidi, kteří mě přesvědčovali, jak je to tu dokonalé. Ale já jim odmítl uvěřit a oni vždycky mizeli a nahradili je daší. Po pár dnech se objevili další a já je prosil, ať mě vezmou zpátky, ale oni mě neposlouchali a pořád mluvili o bohatství, štěstí na o tom, jak se jim vyplnily veškerá přání." Pár dní? Tak dlouho jsem ještě nikde nezůstala, když jsem skočila v čase, vždycky mě to automaticky poslalo zpět po maximálně pár hodinách.

Možná, že strach mu brání skočit zpátky. Nebo prosě neví, že jde skočit zpátky. Poznala jsem v tom hlase Idris. Ona mě špehuje v mysli! To jí nedaruju. Pomyslela jsem na krutou pomstu a ona se jen usmála.

Bastien se podíval na Idris, která mu nevěnovala žádnou pozornost. ,,Všude viděli samé drahodamy, neexistující postavy a bůhví co ještě. Já ale viděl jen travnatou louku a temný hvozd, ostatně jako teď a pak za mnou jedno ráno přišli. Ucítil jsem tlak po celém těle a oni se začali svíjet na zemi v bolestech. Hned potom se mi rozplynuli před očima." Mluvil překotně a chrlil ze sebe slova rychlostí kadence kulometu. ,,Hledal jsem i jejich vesmírnou loď, o které mi vyprávěli, ale ona zmizela spolu s nimi. Zmocnila se mě panika, a teď mi musíte pomoct vy. Prosím!" Byl očividně zmatený. A vystrašený taky. Až teď jsem zaslechla, že jeho oči těkají po okolí a potí se mu ruce. Kapičky potu mu stékaly po dlaních, ale on se to pokoušel zamaskovat a skrýt, aby vypadal bojovně a ne jako snadný cíl.

Proč se najednou bojí tak moc? Vždyť před chvílí nám vyhrožoval a teď je takový. Otočila jsem se k němu čelem a jemu se přestaly třást ruce. Vlastně celý zkameněl a na jedníné, co se zmohl, bylo vyslovení tří slov: ,,Co jsi zač?" Pohledem byl zaklesnutý do mých očí a nepřestával skoumat vzhled mých duhovek.

Bojí se tvých očí a úsvitu, Rheo. Jeho myšlenky se tak snadno čtou... Idris okomentovlaa situaci a jen se usmála. V hlavě jsem jí poslala pořádnou facku za to, že moje myšlenky už nejsou jen moje. Co kdybych začala myslet na tu noc, kdy... Stop! Mě se tak snadno zatoulají myšlenky. Zakroutila jsem nad tím halvou a postřehla, že Bastien stále čeká na mojí odpvěď

,,Dobře, přiznávám, nejsem člověk. To ani jden z nás. On je Pán času, já jsem Časopaní a ona je..." Natočila jsem obličej na Idris s prosbou, ať mi napoví. Kdybych řekla, že stvořila sama sebe z modré budky, kterou bývala a částečně ještě pořád je...

Ta myšlenka mě uhodila jako rána kladivem. ,,TARDIS!" vykřikla jsem to a rozběhla se zpátky k našemu stroji času.

*Ahojte. Další kapitolka, která se tu odehrává. A Bastiena si zapamatujte, do příběhu se zapletl opravdu pořádně a jen tak nezmizí...*