,,Někam za přírodou." řekla jsem bez váhaní.

,,Takže Billone. Úžasná volba." Dal mi pusu na tvář.

,,Co je v plánu konkrétně?"

,,Cokoli, co moje milá společnice na dlouhých cestách časem bude chtít."

,,Lákavé. Jak to tam vypadá?" Nasadila jsem zvědavý obličej.

,,Nevím, jak to popsat. Je to prostě krajina se vším, co si jen představíš. Hory, louky, lesy, údolí, vodopády..."

,,Co se jen tak dívat? Potřebujiu si utřídt myšlenky."

,,Jistě." Vypadal spokojený.

TARDIS zastavila. Doktor mi podržel dveře. ,,Dámy první."

Vysekla jsem poklonu. ,,Děkuji pane. Jste gentleman." Věnovala jsem mu úsměv a vystoupila.

,,Vau." Zírala jsem. Koukala jsem na to všechno. Vážně krásná planeta. Blankytně modré nebe, azurová vodní plocha pod námi v údolí. Zleva byla louka pokrytá hustým kobercem z květin. Plynle přecházela do skalnatých hor, do kterých se vtiskly malé stezky pro pěší. Hory byly v pozadí vlevo. O hory se opíralo městečko. Bylo ze dřeva, ale vypadalo moderně. Nikde žádné obludné kovové konstrukce jako u velkoměst na Zemi. Otáčela jsem se, abych se podívala na všechnu tu dokonalost. Pak se mi v zorném poli objevil i Doktor a TARDIS. Usmíval se. Jen na mě. Začala jsem se poprvé od smrti rodičů cítit šťastná.

,,Tak kam?" Zavřel TARDIS.

Nepřemýšlela jsem. ,,Do města." a vykročila jsem. Jemný vánek česal mě a Doktorovi vlasy. Jemu to slušelo.

Pak jsme potkali nějakou osobu. Vypadala jako člověk, ale kůži měla narudlou. Po těle měla tetování plamenů. Na sobě měla skládanou sukni do půlky lýtek a bílé tričko. Já si v džínách připadala obyčejně. Pak ta žena promluvila. Kupodivu jsem jí rozuměla. ,,Čas. Je pryč."

Doktor se jí podíval do očí. ,,Jak to myslíte?"

,,Čas. Je pryč." Odpověděla znovu, tenokráte bezstarostněji a odtančila.

,,Co to...?" řekli jsme oba naráz.

,,Něco se děje." Promluvil Doktor chladným hlasem, popadl mě za ruku a táhl mě smykem do města. Došli, teda doběhli, jsme do města. Bylo dlážděné bílou mozaikou. A domy nebyly ze dřeva, ale ten materiál připomínal spíše něco jako hnědočerný jantar. Vypadal robustně a majestátně. Šlli jsme hlavní širokou ulicí se spoustou těch ohnivých lidí. Pak tam byli i modří s tetováním, co připomínalo kapky vody. Pak bílí s tetováním větrných proudů a zelení s květovamým tetováním, které mi přpomínalo krajku. Neuvěřitelné. Všichni říkali stejnou větu: ,,Čas. Je pryč." a hleděli do prázdna a šli neznámo kam.

Když jsem se podívala na Doktora, on mě stále držel za ruku a měl na tváři zadumaný výraz. Zeptala jsem se ho: ,,Jaktože jim rozumíme?"

,,TARDIS má překladač." řekl duchem nepřítomen. Pak zpozorněl: ,,Sleduj ty hodiny."

Naproti byla bílá věž s hodinami. Ukazovaly stejný čas. Za pět minut dvanáct. ,,Pořád ukazují-"

,,-stejný čas. Já vím. A co je horší, ten, kdo zastaví čas, uvězní na téhle planetě všechny obyvatele. On tu musí být taky." Pak si posločil jako malý kluk. Líbí se mi to. Měl by to dělat častěji.

,,Jak to víš?"

,,Dokud se nespustí ty hodiny, nikdo odtud neodejde. Ani my dva. Připravená zachránit svojí první planetu?" Rozeběhl se k hodinám. A já musela za ním, protože mi ještě nepustil ruku.

Cestou jsme jen zříka zaslechli slovo, a když už, tak to byla ta známá slova: ,,Čas. Je pryč."

Běh mě úplně dorazil. Jen jsem stála a lapala po dechu. ,,Po...počkej Doktore! Já mu... musím popadnout dech." Sípala jsem u bílých vrat budovy. On se opřel o její fasádu a smál se mi. Ne, že by se řehtal na celé kolo, ale jeho oči se smály.

,,No nic, jdeme dovnitř. Vydýcháš se cestou po schodech." Popadl mě zase za ruku a nepustil mě ani snad o milion schodů dál na vrcholku věže.

Tam byla komora, ve které bylo srdce hodin. Tam stál zemní zelený Billoňan.

,,Hej, ty jsi tu správce?" houkl na něj přes místnůstku Doktor.

,,Jistě." Promluvil muž.

,,Proč nejdou hodiny?"

,,To se právě snažím zjistit." Zamýšlel se.

,,Jistě. Necháme vás pracovat." Vzal mě za ruku a odešli jsme.

Na ochozu věže mě popadl a řekl mi: ,,To nebyl Billoňan."

,,Jaks to... Aha." On mluvil v celých větách. Pak jsem se začala ptát: ,,A co je zač?"

,,Zygon." řekl s klidem Doctor.

,,Cože to je?!" to jsem si myslela, že mě noví mimozemšťani už nepřekvapí.

,,Mimozemšťan, co mění svojí podobu." Proč je tak klidný?

,,No jasan, ale co dělá? Jak zabijí? A hůř, jak ho zastavíme?" Napadaly mě další otázky a užuž jsem nabírala vzduch do plic kvůli dalšímu nádechu.

Ale Doktor to čekal. ,,Nejsou ani moc nebezpeční, ani moc chytří, jaks mohla vidět." Pousmál se.

,,Stačí je přemluvit, aby se odstěhovali na tu ,nejlepší a nejbohatší planetu ma světě'," naznačil do vzduchu uvozovky, ,,kde se můžou množit a žít do haleluja."

,,Proč ty uvozovky- aha. Ta planeta je pustá a nehostinná, že?" Asi jsem poněkud natvrdlá. Asi? Me podvědomí se hned ozvalo a zpochybnilo mou myšlenku.

,,Ano. Pálí ti to." Usmál se a vytáhl sonický šroubovák. Zalkepal na dveře a opět jsme vstoupili. Tantokráte tam ale nebyl obyvatel Billoňan, ale velký purpurový tvor, co má všude přísavky jako chobotnice nebo oliheň. Brrrr. Zatím k nám stál zády.

,,Co teď?" šeptla jsem k Doktorovi.

,,Zkusíme to po dobrém." Zavolal toho Zygona a promluvil: ,,Ahoj, ja jsem Doktor a mám pro vás nabídku."

,,My o žádné vaše nanídky nestojíme!" promluvil Zygon hrdelním hlasem.

,,Nestojíme. Je vás tu víc." konstatoval si spíše pro sebe. ,,Chci vám nabídnout dohodu, abyste přešli na další planetu." nedal se Doktor zastrašit, ,,Je hostinná a je tam spoustu potravy a můžete se tam množit-"

,,NE!!" zařval Zygon a pak byla tma.

...

Probrala jsem se v kleci v nějake jiné místnosti. Vedle byli dvě lůžka, z nichž se ma mě dívali dva spoutaní Doktorové. Dva?!

*Ahojte. Tak tahle kapitola je trochu víc akční ;). Vyřeší Rhea dvojitý problém? Uvidíme. Like, vote a koment potěší. Kritika zlepší, tak se nebojte napsat i hate.*

GERONIMO!!!