*Ahojte. Omlouváme za prodlevu, ale pracuji na pvídkách na přání a teď jsem jednu dokončila. Všichni whoviani si to užijí. (Jen tak proinfo, na pořadu je povídka s témou Divergence.)*

Probudila jsem se. TARDIS, kolik je hodin?

Jedenáct pozemských hodin dopoledne. Culila se. To jsem spala tak dlouho?

,,Ne..." zaúpěla jsem. Líně jsem vstala z postele. Nic se mi nechtělo dělat, ale potřebovala jsem sprchu. Vzala jsem si ručníky a zalezla do koupelny.

Pustila jsem si sprchu a v tu chvíli jsem oslepla. Jemné kapičky vody dopadající na dno sprchového koutu byly všude. Na ten pocit si musím zvyknout, je nepříjemný a ze začáku začnu panikařit. Bylo těžké zklidnit se, ale panika ustupovala pod myšlenkou, že jsem v TARDIS a jsem v bezpečí. Teď mi ale voda zcela potlačující okolní vjemy pomáhala vyprázdnit si mysl.

Nechala jsem na sebe téct vodu a v hlavě jsem měla prázdno a moc jsem u toho nepřemýšlela. Umyla jsem si vlasy a tělo a vypnula vodu. Okamžitě mě zahltily zvuky částeček nečistot okolo mě. Nechala jsem si pootevřené dveře do pokoje, abych slyšela škvírou i co se děje tam.

Někdo tam přechazel po pokoji. Pára v koupelně mi sice zkreslovala sluch, ale i bez toho jsem si domyslela, že je to Doktor. Kdo jiný? Soustředila jsem se a všechen můj sluch se upjal na něj. Všechen svět se smrskl na jednu jedinou podtavu. Něco měl v ruce a podrážky jeho bot usilovně dopadaly na podlahu. To něco bylo malé mělo to neostré okraje. ,,Ahoj. Děje se něco?" Houkla jsem z koupelny a oblékala si moji kremovou skládanou sukni ke kolenům a pod ni si vzala černé legíny. Tričko bylo čistě bílé s černymi ornamenty táhnucími se od vrchu trika do půlky jeho délky. Na nohy jsem si obula moje oblíbené vansky. Vlasy jsem si nechala vysušené jen ručníkem spadat du půli zad.

Mlčel. Pověsila jsem si ručníky na topení a vešla do pokoje. ,,Proč mlčíš?" Jen přede mě dal malý svazeček modré levandule a mě obklopila vůně mých oblíbených květin. ,,Jaks věděl, že je to moje oblíbená květina? Jsi úžasný." Vzala jsem si skleničku z nočního stolku a šla napustit vodu. Levandule si zasloužila místo na mém nočiním stolku u hlavy postele. Její jemná vůně už stihla zaplnit celý pokoj.

Pak vyhrkl tu nejneočekávanější větu. ,,Pojď se mnou ven." Proč se červená? A proč má jiného motýlka?

,,Jistě. S potěšením." Zazubila jsem se na něj a on se usmál taky. Jeho úsměv byl plachý. Zavěsila jsem se do něj a políbila ho na tvář. Musela jsem si u toho stoupnout na špičky. Vykročili jsme do řídicí místnosti. ,,Kde jsme to přistáli?" Zase jsem to chtěla vědět. Ta zvědavost.

Jen zavrtěl hlavou a rozevřel dveře. Přede mnou byla pole. Táhla se po mírně zvlněné krajině až kam jsem doslechla. Nadechla jsem se a do nosu mi pronikla vůně levandule. Takhle vypadá jen jediné místo. ,,Levandulová pole ve Francii. Proč na Zem?"

Doktor se úsměvem od ucha k uchu pokrčil rameny. ,,Má to svoje kouzlo. Pojď." Táhl mě za ruku na malé prostranství, které nepatřilo levandulím a kde obvykle rostla tráva, ale těď a něm byla deka. Sedli jsme si na ní. On se usmíval. Pokynul mi, abych si sedla. Učinila jsem tak. Deka byla vyhřátá sluncem. Doktor si sedl vedle a objal mě. Vymanila jsem se z jeho sevření a lehla mu hlavou do klína a bezstarostně jsme tam seděli. Prsty mi projížděl mé dlouhé hnědé vlasy. Byl to balzám a lék na všechny moje černé myšlenky. Tady jsem se nemusela ničeho bát. On byl se mnou a v jeho náruči jsem se cítila v bezpečí.

Pak jsem prolomila to ticho jako první. ,,Je to tu kouzelné. Miluji tě." Musela jsem to říct. Už dlouho jsem mu to neřekla a chci, aby věděl, že je pro mě jediný a nic se nezměnilo. On se usmál.

,,Bojím se toho, co teď přijde." Zašeptal nesměle.

,,Čeho by ses měl bát? Nikdo jiný než my dva tu nikde široko daleko není." Zaposlouchala jsem se pro jistotu do okolí a zasoustředila jsem se. Opravdu jsme tu byli jen my dva.

Zasmál se. Potichoučku, ne pobaveně, ale spíš tak jako přidušeně. Proč se bojíš? Čeho se bojíš Doktore?

,,Toho, co ti chci říct. Nikdy jsem to k nikomu necítil tak upřímě." Zhluboka se nadechl a já jsem vzala jeho ruce do dlaní a pevně a odhodlaně mu je stiskla.

,,Neboj se to říct. Ať už je to cokoliv, mezi námi dvěma to nic nezmění." Věřila jsem v to.

,,Já..." pak se mi podíval hluboko do očí a já se ztrácela v těch jeho. Poslouchala jsem ho a čekala na jeho slova, jejichž znéní věděl jen on. ,,Ja tě miluju." Mě zahřáo u srdce tak, jako když to řekl poprvé.

,,Já vím a nikdy to pro mě nebude jiné. Nikdy, rozumíš?" Moje nervy byly napjaté k prasknutí, ale davala jsem mu čas. Potřeboval ho.

Doktor se usmál. Pak sotva neslyšně zašeptal slova. Ta, co mi opravdu změnila život. ,,Rheo. Ty jsi to nejlepší na světě, co mě kdy potkalo. Pomáháš mi nést můj osud s hrdostí a víš o mě nejvíc ze všech živých bytostí v celičkém vesmíru. Dokážeš si v nebezpečných situacích chladnou hlavu a máš důvtip, díky kterému dokážeš vymyslet plán, který vždy zabere. Miluješ mě a já tebe. Teď už to vím. Vezmeš si mě?"

*Ahojte.Tak a další díl je na světě. Napínám vás dostatečně, nebo mám přidat :D?*