Stála jsem v TARDIS. Nevím, jak jsem se tam dostala, ale moje svaly bolely jako čert. To je tak vždycky? Zase jsem slyšela Ticho a zapoměla. Ten pocit začínal být otravný. Jako silná kocovina, taky si po ní nic napamatujete.

Pocity mi naznačovaly, že jsme v bezpečí. Doktor už běhal okolo panelu. Pohyboval se tak nějak úsporně. Takže jsme běželi daleko. ,,Ehm... Gierre, Doktore, zase Ticháči?"

Doktor kývl. Motory už běžely. Pak se celá TARDIS otřásla. ,,Vzpomínky vám vrátím, až se trochu vzpamatuju." Sedl si na zem. Ani se neobtězoval vůbec přitáhnout si metr vzdálenou židli. Gierre i já jsme ho napodobili a chvíli jsme jen tak seděli na zemi.

,,Bože. Tohle mě jednou vyšťaví úplně." postéžovala jsem si.

,,Mě taky." Gierre se ke me vyčerpaně přidal, ale oba jsme měli úsměv na tváři. ,,Jsme v mé době?"

Já i Doktor jsme kývli a Gierre vstal. ,,Vydrž, tvé vzpomínky." Doktor vstal a přešel k němu. Jeho prsty na Gierrových spáncích slabě zářily a obnovovaly mu myšlenky. Gierre měl zavřená víčka, ale oči mu pod nimi kmitaly.

Když Doktor svěsil ruce podél těla, nastalo ticho, v němž si Gierre urovnával všechny nově nabyté myšlenky s překvapeným výrazem na tváři. Pomalu se mu na tváři obnovoval úsměv.  ,,Děkuji. Nikdy na to nezapomenu. Sbohem."

,,Nápodobně." Oplatili jsme mu to já i Doktor jedním dechem. On se vyčerpaně zazubil. ,,Tak, jdu si hledat práci." Vykulila jsem oči.

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo přání dobrého štěstí. ,,Přeju ti úspěch. Ráda jsem tě viděla." Kývl a otočil se k odchodu. ,,A ještě jedna věc; dávám přednost slovu nashledanou před sbohem. Sbohem zní tak definitivně."

,,Tak nashledanou." Usmál se a vykročil z budky ven. Ze dveří se na mě usmál a pak se dveře s tichým klap zavřely. 

,,Vrátíš mi mé vzpomínky?" Už jsem chtěla vědět, co se nám tam venku stalo.

Kývl. ,,Ale v posteli. Vyčerpává mě to a už tak toho máme oba dost." Usmál se a já se nadechla, ale zase byl rychlejší. ,,A ne, nechci počkat," odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Tenhle jeho šestý smysl pro mou zvědavost miluju. Zvedl se a došel ke mě. Než se dostal k tomu, nabídnout mi ruku, já už se vyštrachala na nohy. Ani nevím, jak jsem se dostala do pokoje, ale seděla jsem na posteli a on proti mě.

,,Připravená?" Kývla jsem. Přiložil mi ruce na spánky a já ucítila to teplo a uvolnila jsem tok svých myšlenek. Jde to tak lépe. Výjevy se mi v mysli míhaly neuvěritelně rychle.

Šla jsem bezmyšlenkovitě pryč od naměstí a snažila si to v hlavě srovnat. A pak jsem je uslyšela znova.

,,Stát! Zavřete oči, hned!" Zakričela jsem.

,,Oni tu jsou, že?" Gierre se ozval jako první a víčka měl křečovitě zavřená. Ne strachy, ale z nejistoty. Dokázala jsem to poznat, v jeho výrazu v tom byl malý rozdíl. Vždycky víc nakrčil víc pravé obočí než levé.

,,Blíží se." Napnula jsem sluch po co největší ploše. ,,Odtud." A ukázala jsem na jednu ulici. Ježe oba měli zavřené oči. ,,Zprava." Dodala jsem na vysvětlenou.

,,Tak fajn. Já otevřu oči a ty odtud povedeš Gierra. Gierre, drž oči zavřené." Otevřel oči a zašátral v kapse. Uchopila jsem Gierrovu studenou hubenou dkaň do své. Snažila jsem se uklidnit se a zpevnit tím svůj stisk.

Najednou vyšli zpoza rohu. Byli celkem vysocí a kamenný výraz na jejich tvářích patřil nám.

Doktor na nic nečekal, už sonikoval. ,,Už vím, tudy." Stejnotvárný zvuk sonikujícího šroubováku ustal s jeho slovy. Vyrazili jsme rychle směrem jím určeným a já vedla Gierra.

Jakmile se Doktor otočil, zastavil svůj pohyb během nanosekundy. Jistě, každý ma ně zapomene. ,,Zase, že ano?" Sice byl zády, ale zklamaný výraz v jeho tváři říkal, že se mu nelíbí, že není schopen nás dovést k TARDIS.

Popostrčila jsem ho a on se rozeběhl a já s Gierrem taky. ,,Jo. Skenovals cestu k TARDIS, paks zjistil, že jsou za námi. Proč mi neřekneš kudy se máme dát? Stejně nás budou celou cestu honit a mě se z vjemů neztratí." Vysypala jsem to ze sebe co nejrychleji. Na konci jsem se prudce nadechla. Je těžké zároveň odříkat monolog a běžet.

Gierre se usmál. ,,Budu hádat. Někde tu bude problém, že Doktore?" Ticho. Jen jsme klusali dál, pryč od Ticháčů.

Já dlouze vyfoukla vzduch. ,,Co je to za problém?" Nemusela jsem hádat jestli tu nějaká překážka je, prostě tu je, protože když se Doktor tváří tak, jako teď, je to jisté.

Doktor se zastavil tak prudce, jako před chvílí. ,,Další je za rohem. Teď se dívá na nás." Já ho slyšela a ti za náma byli pořád v mém doslechu. To díky okolnímu tichu rušenému jen námi. Ticháči se pohybovali poravdu neslyšně i na můj sluch. A byli všude.

,,Jo. Je tu problém. Ticháči mají dobrý sluch a mohli by se k TARDIS dostat dřív než my. Nedostanou se dovnitř, ale mohli by ji výrazně poškodit a opravy by nás oslabily. A nikdo jiný neumí ovládat můj sonický šroubovák, kterým se dá TARDIS vystopovat." Jak se tedy dostaneme do bezpečí?

Zezadu se k nám blížilo těch Ticháčů asi pět. Ten jeden za sloupem před námi už taky nebyl sám. A už nebyl za sloupem. ,,Obkličují nás."

Zahli jsme doleva a Doktor je opět ztratil z dohledu. ,,Co...? Už zase se to stalo." Povzdechl si. ,,Takhle to nepůjde."

Já zavrtěla hlavou a po chvilce ticha se ozval Gierre, stále s očima zavřenýma. ,,Já vím kudy."

,,Tak otevři oči. Ale jdeme. A ty je zavři, Doktore." Podívala jsem se na něj s nesmlouvavým výrazem ve tváři. Gierre otevřel oči a zamžoural do světla, které vydávali dvě sobě blízká slunce na načervenalé obloze. Začalo se stmívat, musíme si pospíšit.

Doktor začal odporovat. ,,Ale-"

Zarazila jsem ho. ,,Žadné ale. Já tě povedu a Gierre nás dovede k TARDIS." Nadechoval se, ale já byla opět rychlejší. ,,Nechci nic slyšet. Jiná možnost není." Dala jsem se do běhu, protože Ticháči se tiše a pomalu, ale jistě, přibližovali. Chytila jsem Doktora za ruku a po celičkém těle se mi rozlil slastný pocit. Bylo mi daleko příjemnějši vést jeho. Nikdy mě neomrzí dotýkat se ho.

Gierre se trochu zorientoval. Pak vyrazil rovně a po několikáté minuté odbočce zatočil. Doktor byl ztuhlý a jeho stisk byl napjatý.

Ticháči, co nás pronásledovali, pochopili, ze čas jim došel a my našli způsob, jak jim uniknout. Nasadili rychlejší tempo a my jsme museli také. Nohy se mi vlekly. Prosím, ať už to skončí, pomyslela jsem si už po několikáté zatáčce. Svaly mě bolely jako po polití rozžhaveným olovem.

,,Ještě chvilku..." zamumlal Gierre. Taky už mlel z posledního. Doktor běžel mlčky a měl opravdu silně nakrčené obočí soustředéním. Ticháči nás doháněli a my zpomalovali. Slyšela jsem je jako jediná, drželi se ze zorného úhlu nás všech, což mě neomezovalo.

Nesmí nás dohnat, jinak je konec.Tahle myšlenka mi vlila novou sílu do žil.

Energie mi ale pořád ubývalo rapidním tempem. Jestli se Gierre spletl... Nechci domýšlet, co by se stalo potom.

Moje rezervní energie začala docházet. Celý den utíkáme, v Londýně, teď tady na Lonelle... Už jsem neměla sílu ani dokončovat myšlenky.

Najednou se mi mihly ve vjemech myšlenky TARDIS. Byla zastrčená v uličce, kterou Gierre minul. Zabrzdila jsem se o kostky ulice. ,,Stát! Tudy!" Zatáhla jsem oba do uličky.

Opravdu tam stála. Modrá polcejní budka větší zevnitř, momentálně byla její nejdůježiréjší funkce zachranit nás.

TARDIS, startuj motory! Vykřikla jsem v mysli zoufale. Byli jsme dvacet metrů od ní.

A kam letíme?

,,Do Gierrovy doby!" Vykřikla jsem to i nahlas, napětí se zvýšilo. Deset metrů ode dveří.

Ještě. Pět metrů. Uf. Luskla jsem prsty. TARDIS otevřela dveře a my vlétli dovnitř. Doktor škrtl ramenem o futro a Gierre za námi zavřel dveře.

A opět jsem byla na posteli a Doktor tam seděl taky. ,,Chceš udělat to samé?"

Kývl a podle nádechu chtěl něco namítnout, ale teď jsem ho zarazila já. ,,Teď, nebo nikdy. Jak?"

Nepokusil se ani o ten nejmenší argument. ,,Představ si to, co mi cheš ukázat. Jak ty myšlenky prochází přes tvoje prsty..." Já na nic nečekala a přiložila ruce na spánky.  Našla jsem konkrétní myšlenky tak, jak mi je ukázal on. Jak jsme stáli na náměstí, jak sonickým šroubovákem hledal cestu k TARDIS, jak se usmíval, jak vždycky našel nějaké výchdisko. Jak to byl prostě on. Pak jsem ty myšlenky pomyslně shromážila na jedno místo a představila si je jako zlatavý proud, který se vlévá do Doktorovy mysli.

Zahřívaly se mi prsty na jeho spáncích a on zalapal o dechu. Pak jsem cítila, že ty myšlenky už svou cestu urazily a složila jsem si ruce do klína. ,,Jsi v pohodě?"

Zatřásl halvou, jako kdyby tam měl vodu. ,,Takhle mě vidíš?" Tvářil se překvapeně.

,,Ano, vidím tě předně takhle." Já jsem do těch myšlenek přimíchala i svoje pocity. Objala jsem ho. Slyšela jsem, jak se usmívá.

Ten úsměv je nádherný, hřejivý a... To byla poslední myšlenka, kterou jsem v hlavě měla před usnutím. Byla jsem tak unavená, že jsem neměla ani energii na snění.

*Ahojte. Další kapitolka je za námi a cesta na Lonelle s ní. Příště tu bude tak trochu valentýnský dvojdíl ♡.*

GERONIMO!!!