,,Co...?" Nestihla jsem to doříct. Doktor mi posílal vlastní myšlenky a zároveň s tím odblokoval ty moje. Bylo to, jako by se ve sklenici s vodou utvořila bublina vzduchu a on jí teď naplňoval. Má mysl to odmítala a cítila jsem podivný tlak uvnitř hlavy. Jeho teplé prsty mi zahřály spánky. Pak jsem přestala poslouchat okolí, neměla jsem sílu na to, soustředit se ještě na to. Můj momentální svět se smrskl jen na ty dva doteky na každém spánku.

Zavřela jsem oči a poddala se tomu, písečnou bouři myšlenek v mé hlavě to pomohlo trochu víc usměrnit a já si nějak vybavovala všchno, co jsem měla zapomenout.

Po průchodu několika zákoutími mě Doktor prudce zastavil u kraje velkého prostranství tak, ze mi položil ruku na břicho. ,,Podívej. Napravo."

Já zaměrila sluch tím směrem. Za mnou ozval překvapený Gierrův výdech. ,,Co to je?" Na jeho otázku jsem pokrčila rameny a otočila se taky zmatená na Doktora. Ten svůj pohled upínal na budovu označenou nápisem ,,stoa" na mramorové destičce. Tan nápis připomínal až podezřele moc řeckou alfabetu křízenou s latinkou. To byl ale jen můj letmý postřeh trvající jen zlomek sekundy.

Pak se moje pozornost natočila jinam a já zkoumala to, co viselo ze střechy a připomínalo mi to svou polohou svisu netopýra. Postavu měl jako vysoký hubený člověk a na sobě černé oblečení podobné obleku. Jeho ruce složené podél těla končily čtyřmi dlouhými kostnatými prsty, z nichž jeden byl delší a silnější než ty ostatní. Co bylo zarážející, byl jeho bledý obličej se svrásněnou kůží. Neměl nos, ne v tom lidském slova smyslu. Obličej měl takový plochý. Ústa neměla rty. Měl takové zapuštěné nozdry, od kterých se táhl jakýsi nadočnicový oblouk klenoucích se nad prázdnými místy tam, kde má obyčejný člověk oči. Neměl obočí a ani žádné vlasy, jen velkou mozkovnu a holou hlavu navazující na trup bez jakéhokoliv krku. Jako kdybyste tam našroubovali velkou žárovku závitem dolů.

Upřel na nás prázdný pohled plný rozhodného odhodlání. Doktor ho upřeně sledoval. ,,Proč to monstrum hypnotizuješ tak usilovně?" Natočila jsem ze zvyku hlavu jeho směrem a pak i Gierrovým. Ten se taky díval, spíš jen ale proto, že byl hodně zvědavý. No a já jen přejízděla pohledem od jednoho ke druhému.

,,Když se od něj odvrátím, zapomenu vše, co jsem během jeho sledování zažil." konečně promluvil Doktor. Gierre pootočil hlavou, aby se mohl Doktorovi podívat do očí.

,,Ale to je nesmysl. Přece nejde-" v tenhle moment mu zmizela postava na stoe ze zorného úhlu a on se zarazil. ,,Co se děje?" Všiml si Doktorova výrazu a otočil hlavu tímhle směrem. Tolik k jeho argumentům, že nejde zapomenout na něco po odvrácení pohledu. ,,Co to je?" Adresoval vystrašeně směrem k te postavě.

,,Zpět do TARDIS. Hned! A nespouštět z očí!" Řekl Doktor, ale ja se na něj nekoukala a přesto jsem o něm věděla. Zvláštní...

,,Co jsou zač?" Ozvala jsem se.

,,Řílá se jim Ticho." Zamumlal Doktor zahýbajíci za opačný roh stoy, než byl ten podiný netopýří člověk. Pak mě, dívajíc se pořás na toho tichého tvora, vzal okolo ramen. ,,Teď odtrhnu pohled a ty mě musíš přesvědčit o tom, že tu jsou. Já ti věřím." A pak se na mě podíval. Já měla nutkání se usmát nad jeho změnou býrazu s opatrného a pozorného na naprosto normální, který rychle překryla zmatenost. Položila jsem mu rychle ukazováček přes rty. ,,Pšt. Za rohem je Ticho."

Slyšela jsem, že Gierre se na to pořád díval. ,,Je to pravda. Jsou tam." Ozval se pozorujíc je zpoza sloupu.

Podíval se na Gierra a pak se jeho pohled stočil do mých očí. Letmý poslech jeho tváře mi ukázal, že se tváří nerozhodně. ,,Je za rohem. Musíš nám věřit. Je tam a čeká, až se podíváš a pak zapomeneš. Prosím, věř mi, Doktore." Upřela jsem svůj pohled do jeho, ale jen ze zvyku, aby to u něj způsobilo důvěru a aby pochopil, že mluvím pravdu.

Projel si rukou vlasy a podíval se mi do očí. ,,Jsi si jistá?" Skenoval mě pohledem.

,,Ano. Je tam. Gierre ho teď pozoruje. Řekls, že mi budeš věřit, tak to udělej!" V mém hlase se objevoval nechtěný strach z toho, že mi nevěří.

,,Dobře. Pak v tom připadě ale musíme něco dělat." Sáhl do kapsy a něco tam začal hledat. ,,Nesmíte je nechat vám ublížit. Jsou nebezpeční. Chtějí zabít všechny Pány času v domění, že narušujeme řád samotného času a prostoru a že tím způsobíme zkázu všeho." Pak vytáhl z kapsy lihovoý fix a usmál se na mě. ,,To ovšem nejde." Zašátrhal v kapsách saka a vytáhl tři zvýrazňovače. Jeden podal Gierrovi, druhý mě a třetí si nechal. ,,Udělejte si čárku na předloktí. Hned!" Vyšlubla jsem z Doktorových rukou fix a udělela si tlustou čáru na levém předloktí. Slyšela jsem, že Gierre si taky pro něj neznámým předmětem zanechal černou stopu na kůži.

Hodlám jim utéct zpátky do TARDIS, ať to stojí cokoliv.

,,Poté, co je ztratíme z dohledu, vzpomínky na mě se nám vymažou.-"

,,To už si řikal za rohem, když jsme na toho netopýra všchni tři zírali." poznamenala jsem skepticky. Měla jsem pocit, že mluvím se staříkem, co má alzheimera. No, je mu přes devět set let, takže technicky vzato mu už chybí jen ten alzheimer.

Hned jsem se za svojí myšlenku opravdu zastyděla a stud mě polil jako kotel horkého a lepkavého medu, který ze sebe jen tak nesmyju. Miluju Doktora pro to, jaký je, a ne pro to, kolik mu je.

Poslouchala jsem Ticháče, jak jsem to stvoření nazvala. Nebyl sám. ,,Je jich tam víc." Řekla jsem Doktorovi na vysvětlenou.

,,Moment - jaktože víš, že tam pořád jsou?" Zatazil se Gierre.

Nepřislo mi na tom nic zvláštního. ,,Prostě tam jsou. Slyším ho." Zase se mi žárovička v mozku rozsvítila až moc pozdě. Já o něm vím, protože ho vnímám a mám registruji jeho přítomnist sluchem.

Gierre se jen usmál. ,,Pořád se nevytratil z tvého pole vnímání."

,,To je úzasné, Rhe-..." zarazil se Doktor v půli věty. ,,...ehm, Cestovatelko!" O nic moc ho to ale o nadšení neobralo. Spojil ruce a začal precházet po dlažbě.

,,Jaký je plán, vy dva?" houkl na nás Gierre a Doktor mu hned pohotově odpověděl zpátky.

,,Tak za prvé; Gierre, musíš se odtrhnout od nich pohledem a pak vše zapomeneš a my mu to osvětlíme."

Doktor tleskl. ,,Jasně. Jejich taktika spočívá v tom, že si je neuvědomujeme." Lehce ztišil hlas, aby tomu všemu dal nádech dramatičnosti. ,,Vždycky se potichu přikradou a..." pak naznačil gestem rychlou smrt oběti. Přejel mi mráz po zádech.

,,Teď se Gierre předstaneš dívat na ty Ticháče a pak začneme všichni utíkat zpět do TARDIS. Nesmí nás dostihnout. Nezapomeňte si peclivě zaznamenávat každý pohled na ně, abychom věděli, proti kolika stojíme." Gierre a ja jsem kývli a oba se soustředili na ty monstra visící za střechu stoy.

,,Na tři Gierre. Můžem?" zeptala jsem se. ,,Jedna..."

,,Dva..." Gierre a já jsem se prudce nadechli a v krvi nám hořel adrenalin.

,,Tři!" Vykřikli jsme naráz a dali se do běhu.

Po chvilce se Gierre zmateně zeptal. ,,Proč utíkáme, Cestovatelko?"

Nadechla jsem se, abych mu vyklopila celou odpověď. Moje conversky dusaly po kočičích hlavách uprostřed ulice. ,,Za rohem byli Ticháči a ještě tam jsou." Zkontorlovala jsem to letmým poslechem trvajícím ani ne sekundu. ,,Když se od nich odvrátíš, zapomeneš na to, co se po dobu, cos na ně koukal, stalo. Dělej si čárky, kdykoliv na nějakého narazíš. Pomůze ti to... uf..." docházel mi dech a Doktor převzal iniciativu. Zastavil nedaleko, protože poznal, ze za běhu to nepůjde.

,,Nesmíš se jimi nechat zahnat do kouta. Proto tu nikdo už není. Ticháčům se to povedlo a tím sem nalákali tebe. Z nějakého důvodu chtějí vyvraždit všechny Pány času. Myslí si, ze narušujeme řád času a prostoru. Musíme se dostat do TARDIS, a to co nejrychleji. Mam plán. Když budeme vědět o Ticháčích v okolí, ty nebo já, nebo nejlépe oba, se nesmíme dívat, abychom mohli poreferovat ostatním, co se stalo, až zapomenou. Rh..." Zarazil se a ukázal na mě. ,,Ty je uslyšíš tak jako tak, nemáš na výběr. Ale jsou tišší, a to i na tebe a tvůj super sluch." Věnoval mi povzbudivý úsměv a já mu ho oplatila. ,,Jinak se odtud nedostaneme." Vytáhl šroubovák a začal sonikovat okolí. ,,Blíží se. Běžte!" A my vyběhli.

V mé halvě se to všechno odehralo během pár sekund a šokem se mi podlomily nohy. Doktor po mě natáhl ruku, že mě zachytí. ,,To je v pořádku. Chápu. Jdeme." A vykročila jsem rychle pryč. Na běh jsem neměla sílu.

*Ahojte. Takže druhá kapitolka za den je tu, jak jsem slíbila. Ještě jednu kapitolu a příjde valetýnský speciál!*

GERONIMO!!!