*Ahojte. Jak jsem slíbila, věnování patří @AdlerSh. Má bystrou mysl a rychlý a přesný úsudek ;D. Jinak také díky za všechny lajky. A jako bonus už vím přibližný konec (alespoň k něčemu mi byla dobrá hodina zeměpisu :D), ale nebojte, ještě je toho tady mraky a tuny, co se musí přenést z mé hlavy na papír. Takže, příjemné počtení přeje vaše WhiteRaven_.*

Zvuk, který přišel odnikud a zničehonic, nás oba vyburcoval do stavu pohotovosti. Adrenalin mi zbystřil smysly. Slyšela jsem, že se to něco zhmotňuje. Byli to velké a modré a táhle to houkalo a...

Byla to TARDIS. Napětí ze mě sjelo a zanechalo po sobě ledovou stopu mrazu na mých zádech a já úlevně vydechla, přičemž i Gierre poznal modrou telefonní budku. Když se zhmotnila, řekla jsem: ,,Abychom samovolně neskočili zpátky v nevýhodnou nebo dobu nebo ve špatný moment, je lepší to udělat teď. Měli bychom se objevit zpátky na starovacím místě."

Gierre kývl. ,,V té modré budce. Jak?"

Vzpomněla jsem si na pád z Towerbridgeského mostu. ,,Představíš si, že chceš zpátky tam, odkuds zmiel. Jdem na to?" Ze zvyku jsem natočila hlavu na Gierra, který už měl zavřené oči a mezi očima měl tu vrásku soustředěnosti. Pak se mu podlomila kolena, jeho obraz se rozmihotal a zprůhledněl. Pak najednou zmizel.

,,Tak, teď je řada na tobě Rheo," zašeptala jsem si pro sebe a nechala běžet mou představivost na plné obrátky. Vybavila jsem si řidící místnost a kontrolní obrazovku, páčky, tlačítka a ochoz se zábradlím. Najednou se mi žaludek zhoupl na jednu stranu a když se zhoupl zpátky, stála jsem už v TARDIS a Doktor se na mě díval. Jeho pohledna tvář byla jen několik centimetrů od té mé.

,,Tohle mi nedělej!" Vykřikl se smíchem.

Zajiskřilo mu v očích a já jsem si s ním rozhodla pohrát. Zase. Nevím, co se mnou dělá, ale líbí se mi to. Hm... ,,No a co ti nemám dělat?" zeptala jsem se rádoby nevinně a jeho oči ztmavly.

,,Lézt mi do cesty." A já se začala šíleně smát. To jsem opravdu nečekala a všechna moje hravá nálada taky ne. Ta byla v tu chvílk zalezlá ve tmavém koutku me mysli a čekala na příležitost. Doktor se taky usmíval, ale jinak mež já. Poslechem jeho tváře jsem to dokázala identifikovat. Hříšně.

,,OK. Co teď?" Gierre si založil ruce na prsou. Jeho výraz mu naprosto roztrhla pusa od ucha k uchu.

Vzpoměla jsem si na slib, který jsem si dala. Až budeme v TARDIS, najdu Gierrovi nějaké oblečení. ,,Dáte mi malý moment, že ano?" Zaculila jsem se a odběhla jsem do šatny chodbami TARDIS. Našla jsem něco málo oblečení: kalhoty, boty, košili a nějaký starší plsťový kabát šedé barvy. Přece jen se nemůže do své doby vrátit jako nějaký lord, ale nemusí vypadat zas až tak chudě.

A strádat hlady taky moc dočasně nemusí. TARDIS, kudy ke kuchyni? No jo, můj orientační smysl zakrňuje už několik let. Budu se na cestu chodbami ptát ještě hooooodně dlouho.

Vlevo za rohem. Jen tak mimochodem, to oblečení je pro Gierra?

Ano, nemusí tolik mrznout v děravém kabátě, když můze mít teplejší. V kuchyni jsem popadla co jsem našla: chleba, pomeranč a nějaké uvařené maso v nějaké dóze. Doufám, že je jedlé. Asi ano, protože tehdy při přípravě toastů s marmeládou jsem si ničeho takového nevšimla. Pak mě to trklo.

TARDIS, ty vaříš? No jo, rychlost přenosu nervového vzruchu je u mě v některých situacích poněkud pomalejší.

Měla jsem pocit, jakoby se ošila. Jen syntetizuji.

Takže ráda vaříš. Začala jsem se smát. To uvolnění neviditelného napětí po mém návratu do TARDIS mě nutilo smát se každé maličkosti. Nečekla jsem to, ale v dobrém slova smyslu.

Ne, jen syntetizuji. To je tozdíl. Syntetizování je lehčí. Ohradila se a určitě se uvnitř sebe v duši červanala.

To je úžasné. Fakt. Je to něco úžasného. Naučíš mě někdy něco uvařit?

Děkuji. A jestli chceš, klidně. Byla nadšená a já taky. Vyslala jsem k ní naprosto maximálně nadšenou myšlenku.

Vědělas, že... začala mi vykládat různé kulinářské zajímavosti z různých vesmírných koutů. Já si vzala jablko a s pískáním jsem došla do řídící místnosti bavíc se s TARDIS o všem možném. Nějak jsem předmět našho malého rozhovotu nevnímala, protože jsem byla poněkud mimo kulinářskou náladu. Jsem zvědavá, jestli Doktor ví nebo alespoň tuší, že TARDIS ráda... no, vaří. Zase jsem se o ní něco dozvěděla. Myslím si, že TARDIS je moje kamarádka. Dobrá kamarádka, a taky jediná opravdová za celý můj dosavadní život...

Vešla jsem do prostoru místnosti s motory a panelem. Atmosféra centra dění ze mě smetla chmurné pocity, za což jsem byla vděčná. Hodila jsem po Gierrovi oblečení ajídlo až na to maso, samozřejmě. Ještě, když bylo již jmenované ve fázi letu podala jsem mu dózu s masem a pevně jsem prohlásila: ,,To se neodmítá. Je to dárek od přátel." Ani moc neprotestoval, jen se úžasně usmíval. Slyšela jsem, že je šťastný a culí se od ucha k uchu.TARDIS, prosím tě, ukaž Gierrovi nějaký pokoj, kde se bude moct obléct.

Jistě, už se na tom pracuje.

Dík. Jsi opravdu milá. Tleskla jsem do dlaní, abych vrátila Gierra do reality. ,,Šup šup, TARDIS tě dovede někam, kde se budeš moct převléknout."

,,Teď?" Údiv mu změnil výraz.

,,A kdy jindy?" odpověděla jsem mu s úsměvem. Dobrý skutek zahřeje u srdce a ještě víc, když je pro přátele.

On kývl a odběhl. A teď tě poněkud překvapím, Doktore.

,,Víš, že TARDIS ráda vaří?"

Syntetizuje, ohradila se v duchu. To je rozdíl. Zase si mele svou. Motory osvětlily místnost s ještě větší intenzitou. Tak to je její způsob, jak se červenat...

Ne. Není v tom rozdíl. Obojí je takové... umění. Odbyla jsem ji a pokračovala v dialogu s Doktorem.

,,Ne. Vázně? Ty jsi úžasná, krásko, víš to?" Přejel rukou po řídícím panelu a já se zasmála. Pak mi dal pusu na špičku nosu, asi abych se necítila  dotčená. Ale já nebyla. TARDIS si jeho pozornost opravdu zaslouží. Ona je vyjímečná, ve všech slova smyslech.

Do místnosti se v tu chvíli vřítil Gierre a byl šťastný jalo blecha. Očividě snědl i to jídlo. Ústy mi naznačil děkuju zatímco Doktor kroužil okolo soustavy páček a tlačítek.

Motory tentokrát zněly jinak. Prišlo mi, že veseleji a také byly hlasitější.

,,Jdeme se podívat." Zvolala jsem bojovně. ,,Vzhůru!" A vykročila jsem z modré budky. Pro štěstí jsem šla pravou nohou napřed. No, to nebylo potřeba, poněvadž mé štěstí vyšlo za mnou a upravilo si motýlka.

Založila jsem si ruce na prsou. ,,Tos musel přistát tak daleko, Doktore?" Gierre mi souhlasně přitakal.

Slyšela jsem, jak pohledem skenuje okolí. ,,No, co kdyby tu někdo někde náhodou byl?" Vytáhl sonický šroubovák a podíval se na mě. Vyšli jsme do ulic a on se rozhidl proskenovat okolí ještě sonickým šroubovákem. Pak ten bzučivý zvuk ustal a on ho klidně uklidil.

,,Jdeme!" zvolal odhodlaně a s natěšeným výrazem na tváři vykročil do neznámých uliček tohoto města. Já jsem šla vedle Doktora za ním. Nějak jsme si navykli chodit bok po boku. No, mě to nějak nevadí... a zazubila jsem se sama pro sebe. On si toho všiml a usmál se taky. Narozdíl ode mě nepolevil v ostražitosti. Zastavili jsme se u rozlehlého náměstí a Doktor mi položil ruku na břicho a tím mě zastavil. Moje motýlky v břiše a tlukot srdcí připomínajíc zběsilou hru na xylofon.

Najednou jsem nebyla u naměstí, ale šíleně rychle jem upalovala s Doktorem a Gierrem po boku. ,,Kde to jsme? Co se to...?" Vyhrkla jsem. Doktor se zastavil a prosonikoval okolí. Naznačil nám, ať zalezeme do sloupoví. Konecně jsme se zastavili a moje tělo mi poděkovalo. Museli jsme běžet snad maraton. Hlasitě jsem všichni vyfukovali vzduch z plic. ,,Jsou tu Ticháči." promluvil Doktor hned po tom, co se vydýchal.

,,Cože tu je?" V hlavě jsem měla naprosto vymeteno.

Doktor nás zatáhl do jedné postranní uličky a podíval se na mě. ,,To, co ti teď udělám, dokáží jen Páni času a jen ostatním Pánům času. Bude to poněkud nepříjemné, promiň." A položil mi ruce na spánky.

*Ahojte. WAU! 2,03k PŘEČTENÍ :O! DÍKY ;) ;) ;)!!! Když to teď píšu, jsem dojatá a sbírám si čelist z podlahy. Možná, že za odměnu vydám dneska ještě jednu kapitolku a jelikož už mám něco málo dopředu napsáno, tak můj valentýnský díl bude mít pár dní zpoždění. Ale už se na tom pracuje♡♡♡♡♡♡. Mám jarní prázdniny, takže času na tvoření nových kapitolek bude tuny a tuny :D.*

GEROMIMO!!!