*Ahojte. Tuhla kapitolju chci věnovat zase nějaké dívčině, co se nudila a přečetla mojí povídku jedním dechem. Takže, @AdlerSh, užij si tuhle kapitolku, jak jen můžeš!*

Všechno se to odehrálo tak rychle. Celý pád byl o tom, uhýbat Masterovým útokům, kopancům a škrábáncům a vybavit si TARDIS. Moje jediná šance byla v tom, že se teleportuji.

Naštěstí pád byl dlouhý a tak jsem měla dost času. Uhnula jsem pěsti, která chtěla dopadnout na můj levý spánek. Vykroutila jsem ruce ze sevření Mastera a skulila se, abych pád urychlila a dostala se z Masterova dosahu. Ten mě však napodobil a doháněl mě. Když už byl u mě, tak jsme měli víc jak polovinu pádu za sebou. Můj život závisel na mé představivosti a na tom, jak dobře znám TARDIS. Musím si jí v paměti popsat co nejlépe. Vybavit si dveře odhalující vždy jiné neznámo, podlahu, kolečkovou židli a řídící panel, u kterého stojí Doktor a přejíždí jeho něžnými prsty po páčkách a říká si, proč mi to tak dlouho trvá. Nakopla jsem Mastera do  břicha a on zavyl. Ten zvuk nás obklopil a pak zůstal viset někde ve dvou třetinách lešení. Představala jsem si Doktorův láskyplný úsměv a pohled, který mi věnoval.

Dostavil se pocit závratě a mdla. Dokážu to, jen nesmím polevit v koncentraci. TARDIS, řidící panel, Doktor. Muluji ho...

Poryvem větru trhajícího oblečení ke mě doslo jediné slovo, které vykřikl Master do nicoty pádu. Přeběhl mi mráz po zádech. Pro mě to bylo jen slovo a pro něj záchranné lano, na kterém visel jeho život. ,,Regenerace."

To mi teď přišlo ale vedlejší. Moje záchranné lano byla ma schopnost skákat v čase. Na to jsem se musela soustředit.

Hladina se ale rychle blížila. Na můj první poslech připomínala ocelovou naleštěnou desku, která vám při dopadu zláme všechny kosti. To bylo to poslední, co jsem uslyšela. Vše se rozmazalo.

,,Ten prevít!" Ulevila jsem si díky tomu i od bolesti, která se rozběhla při dopadu na podlahu řídící místnosti celým mým tělem. Spolu s ní se mi po těle rozlila ledová úleva. Najednou jsem byla naprosto v pohodě.

,,Jsi v pořádku?" Doktor ke mě přiběhl a nabídl mi pomocnou ruku. Já ji s úsměvem přijala a on se na mě hřejivě usmál, což způsobilo, že motýlci v mém břiše se hyperaktivně předháněli, který bude divočejší. Při jeho pohledu plném lásky mi bylo jedno, že jsem padala z bůhvíjak vysoké konstrukce věže na Tower Bridgeském mostu.

Jeho gantlemanské chování miluju. Flirtuje se mnou. Co kdybych se taky zapojila do našeho dialogu? ,,Jsem v pohodě. Jen jsem padala z mostu. Výhled byl úžasný." Zakřenila jsem se.

,,Cožes to?" Slyšela jsem, jak se Karen prudce nadechla a Doktorovi se v očích objevil býraz obav. ,,Nemáš nic zlomeného? Neudělal ti Master nic?" Díval se na mě pohledem, který říkal nenechám tě to už nikdy podstoupit. Já nad tím mávla rukou.

,,To je v pohodě. Tady Karen za chvíli skočí zpátky." Ukázala jsem na osobu v kolečkovém křesle, která byla doteď jen pozorovatel.

,,Ale já už tu jsem." Podívala se na mě zmateně.

,,No, technicky vzato, jsi pořád v Londýně roku 1891, takže se musíš vrátit na místo startu, což je..."

,,Támhle." Ukázala na opačný konev řídící místnosti. Doktor se za mými zády zazubil.

,,Přeces něco pochytila." houkl na ni. Začal si přitom pohrávat se sonickým šroubovákem. Natočil hlavu ke mě a podíval se mi do očí. Začal se v nich utápět a já jsem se taky neudržela a svůj sluch jsem napjala na dva nejnádhernější body ve vesmíru. Jeho mahagonové oči. Pak se ke mě naklonil a zašeptal mi do ucha. ,,Jaks odtud vyvázla?" Hlas mu překypoval zvědavostí.

Naklonila jsem se ještě blíž k němu a zašeptala  sotva neslyšně. ,,Teleportace, ale to je tajemství. Pst..." Položla ksem mu ukazováček na ústa a on je roztáhl do úsměvu. Naklonil se ke mě znova, ale mířil k mým rtům. Líbilo se mi to, ale před Karen...

Zahnala jsem rozpaky úsměvem. ,,Ale ale. Před hostem?" Oba jsme se podívali na teď už prázdnou židli.

Za námi se ozvalo zakašlání. ,,Vy dvě hrdličky jste si nevšimli, že jsem skočila zpáky?" Karen za nami se zasmála a když jsme se na ní oba s úsměvy trhajícími tvář vejpůl otočili, jen protocila očima. Všichni jsme se zasmáli a Doktor mě vzal okolo pasu.

,,Odvezete mě domů?" Zeptala se. Poznala jsem, že se jí po někom nebo po něčem stýská. Její oči mi to prozradily. ,,Nero si bude dělat starosti. Měli jsme se sejít."

,,Tak to honem, Doktore. Letíme zpátky. Karen má schůzku!" Zašvitorila jsem vesele. Najednou mi bylo líp, vědět, že je Karen zadaná, mi zvedlo náladu.

Doktor odstartoval a Karen se začervenala. ,,No, máme měsíční výročí. Nechci tam být pozdě."

Doktor se zazubil. ,,Tak přidej, krásko." A TARDIS opravdu zvýšila výkon. Za chvilku byl klid a my vyšli ven na vyhaslý kráter sopky. ,,Kolik je hodin?"

,,Přesně tolik, kolik bylo, když jsme odstartovali." stihla jsem poznamenat ještě předtím, než se Doktor nadechl. Ten zase vydechl a cukaly mu koutky.

Pak zvážněl ,,Vyhýbej se Masterovi, Dalekům, Kyberlidem, Vashta Nera-"

Karen zvedla ruku a zavrrla hlavou. ,,Nebojte. Tahle modrá kráska to do mě všechno nahustila když jste tu vy dva seděli. Děkuji mnohokrát. Teď už nemám otázky." zasmála se. Její smích byl nakažlivý.

,,Měj se. Ještě se určitě potkáme. Život Časopánů je dlouhý." pravil Dkotor.

,,A nezapomeň poslouchat své instunkty." Objala jsem ji. Je úžasné potkat někoho stejné rasy. Teď už na ní díky Nerovi nežálím. To jsem byla vážně taková vůči tak milé a odvážné osobě?

Ona se rozloučila a rozběhla se z kopce.

,,A co budeme dělat my? Nevíme, kde se nachází další Časopán." Poznamenala jsem.

On se zazubil a vedl mě do TARDIS. ,,Ale víme." Usmál se. ,,Přemýšlej."

Zamyslela jsem se. ,,Londýn. 1891, že?"

Jistě. Už kalibruji senzory. Když budete řídt dva, nebude to tolik házet. Byl v tom slyšet smích a to, že je pyšná na svůj nápad.

,,Jakože opravdu budu moct...?" Řekla jsem to i nahlas.

Ano. Umíš to, tak proč bys mě nemohla navigovat společně s Doktorem? Smála se mé otevřené puse až na podlahu. Já se ještě divila, že se nepropadla pod zem.

Mého mírného údivu si všiml i Doktor. ,,To byla TARDIS, že jo?" Ani nečekal na mou odpověď a už vcházel do modrých dveří.

Teď se drž, Doktore. Sladce jsem se usmála. ,,Budeme řídit dva. Co ty na to?"

S údivem zvedl hlavu od panelu. Pak mi udělal místo a sám přešel na opačný konec. Zatáhl za několik páček. ,,Jsi připravaná?" Kýv jsem a odstartovali jsme do doby minulé.

*Ahojte. Dalši kapitolka je na světě. Dala mi celkem zabrat. No uf.. ;D. Ale myslím si, že je super. Co vy na to? Hon na Časopány započíná!*

GERONIMO!!!