Uprostřed chodeb Toweru se zjevila modrá policejní budka. Nikdo to však nebral jako nějaký zázrak a nevšímal si toho, protože tam nikdo nebyl.

Vystoupila jsem do chodby a Doktor za mnou. Okamžitě mě popadl za ruku a táhl mě pryč a mě došlo, že sama cestu zpět nenajdu, ty chodby byly všude stejné. Vymotali jsme se z Toweru a mířili rušnou ulicí k Tower Bridge. Okolo mě se jako šmouhy míhali tváře lidí, kreré jsme míjeli. Několikrát jsem se zamotala do něčí sukně a srazila nějakému gantlemanovi cilindr.

To už byl na dohled Tower Bridge. Moje nálada poklesla.

,,Co budeme dělat, Doktore?" řekla jsem za běhu.

,,Něco vymyslíme." Usmál se.

Doběhli jsme k mostu, který byl v tomto období teprve rozestavěný. Zaposlouchala jsem se a hledala další postavy na konstrukci.

Úplně navrchu jsem je našla. ,,Na věži vpravo nahoře." Ukázala jsem tam a slyšela, jak zaklonil hlavu, aby to taky viděl.

,,Jdeme." a už běžel k lešení. Já jsem se zhluboha nadechla a vydechla. Dřív jsem se výšek nebála, ale teď je to jiné. Nemusela jsem vnímat prostor pod sebou, ale teď ho chtě nechtě musím poslouchat, abych zároveň slyšela, kam lezu. Není to zas tak vysoko, není to zas tak vysoko... opakovala jsem si, když jsem hlrdala vhodné trámy pro oporu mých rukou na nohou. S každou změnou umísténí mé ruky nebo nohy jsem si v duchu odříkavala jedno slovo z mé mantry proti výškám. Fungovalo to.

Asi tak do poloviny. Tam má víra začala opadávat. Mé neochvějné tempo se zpomalilo a on to zaregistroval. ,,Neboj se, já tu jsem s tebou." Počkal, až se dostanu na jeho úroveň a jelikož bylo lešnení široké a schované před výhledem zvrchu, lezli jsme vedle sebe. Našla jsem si novou mantru. On mé zachrání, Doktor mě zachrání...

Nebyla jsem však asi jedná, kdo v tuhle mantru věril. Dostali jsme se na můj doslech ke Karen a Masterovi a já si uvědomila, že brzdím Doktora. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale přidala jsem.

Vydrápala jsem se nahoru hned za ním. Těsně u vrcholu dřevěné konstrukce jsem se prudce zastavila a chytila Doktora za rameno. Napadla mé šilená myšlenka. ,,Ví o mě Master?"

Zamyslel se. ,,Ne." zašeptal nazpět.

,,V tom případě mám plán." Usmála jsem se. On se na mě podíval s otázkou v očích. ,,Já se mu ukážu a zdržím ho. Ty a Karen utečete a já za chvíli zmizím Masterovi zpátky do TARDIS." Cesty časem a prostorem jsou fakt užitečné, pomyslela jsem si. A nejen proto, že nechcete někam dorazit pozdě. No jo, moje myšlenky v tichých a napjatých situacích začínají být poněkud mimo. Potichu jsem se začala smát sama sobě.

,,Ty ses asi zbláznila." zašeptal s mírnou obavou v očích. Asi si můj smích a sebeobětavost v téměř bezvýchdné situaci vyložil jako příznak počátečního šílenství.

To mě donutilo přestat se smát. ,,Promiň. Ty vypjaté situace mi od té doby, co jsem s tebou, občas zamíchají pocity a myšlenkami." Zaposlouchala jem se do děje nahoře. Nevšimli si nás. Uslyšela jsem, že má Doktor ruku v mém dosahu. Natáhla jsem se a pevně jsem ji stiskla. Nevím, komu z nás dvou jsem dodala víc odvahy. V tu chvíli mi výška nečinila sebemenší problém.

Slyšela jsem, jak se napjal. ,,Jsi si jistá?"

,,Ne, ale vidíš jinou možnost? Anebo máš plán B?" Zakroutil hlavou. ,,Tak vidíš. Uhni, lezu první." Ruce se mi začaly lehce třást nervozitou a špatně se mi lezlo, ale Karen potřebovala pomoc, ať už jsem na ni žarlila nebo ne. Vylezla jsem nahoru a uslyšela výkřik. Zhodnotila jsem situaci.

Přede mou byla dlouhá plocha dřevěných prken, která mě, Karen a Mastera dělila od hlubiny pod námi. Master právě odpoutával Karen od prostředního prkna v podlaze. Šeptal jí při tom do ucha. ,,Jestli pípneš, budeš umírat pomalu, ne zlámáním kostí o hladinu tam dole." Chytil ji za cop a zatáhl ji za hlavu tak, že se musela naklonit nad tu nicotu, od které jí dělila jen ,dobrá vůle' Mastera, který jí dělal záchranné lano z jejího copu.

Slzy bolesti a strachu se jí koulely po tváři. ,,Přijde. Já to vím. Nevzdám se."

Pak se Master zasmál. ,,Až tě přijde zachránit, nic z toho nebude. Mám lest, které neunikne ani on."

Dodala jsem si odvahu a zařvala skrze vítr. ,,A co já?" Snažila jsem se znít odhodlaně.

Jeho obličej ztvrdl. ,,A ty jsi kdo?"

Musela jsem ho dostat pryč od Karen a zároveň i otočeného zády. Začala jsem se k němu blížit. Nevím, kde se ve mě ta odvaha vzedmula, ale došla jsem k němu a zabodla mu ukazováček do hrudi. ,,To takového parchanta jako ty nemusí vůbec zajímat." Zatlačovala jsem ho ke kraji lešení a stoupla si tak, aby on si musel stoupnout do pozice, kdy neviděl, jak Doktor odvádí potichu Karen do bezpečí. Zavřela jsem oči. Pod náma nebylo nic, jen díra v mostu odhalující hladinu. Karen lezla k Doktorovi. Doktor byl rád, že Karen je v bezpečí, ale slyšela jsem, ze v jeho obličeji se zračí strach. O mě.

To vše jsem zachytila během jediné sekundy. Master ke mě promluvil. ,,Víš, s kým máš tu čest?! Ty jedna nicko s divnýma očima." zakvičel a já se musela zasmát. Po vzoru Doktora jsem začala přecházet sem a tam po celé šířce sedmi prken.

,,Jsi jen obyčejný blázen, co se snaží zničit Doktora. A naprosto bezdůvodně." Mluvila jsem rozvláčně, abych dala čas těm dvěma, kteří byli již v půlce lešení. Dolů se obecne leze rychleji a Karen se očividně nebála skoro ničeho, a výšek asi taky ne. Výhoda.

,,On je jen malý srab. Vždycky chtěl jen dobro. Ale to je málo!" Praštil si pěstí do dlaně.

,,A co chceš ty?" Nasadila jsem zadumaný výraz. Už nevím, jak pokračovat. Naštěstí se Doktor a Karen už ztratili v davu u bran Toweru. Museli běžet jako o život. Oni tak vlastně běželi.

,,Já chci vesmír!" Vykřikl do prázdna kostry Tower Bridge. Působilo to opravdu impozantně, ale já se v tu chvíli moc bála na to, pozorovat velikost toho gesta. ,,A ten hlupák mi stojí v cestě." V očích se mu zalesklo šílenství a touha po krvi, která regeneruje.

To už bylo moc. On je magor. ,,Nikdy nebudeš urážet mého Doktora! Rozumíš?!" Chytila jsem ho pod krkem a v uších mi hučela krev poháněná vlnou adrenalinu.

Z mojí ruky prvně svírající hrdlo si nic nedělal. Jen se zasmál. ,,Já to věděl! On si našel další! Chdinko." Posledni větu málem nedořekl, protože jsem mu druhou rukou vlepila facku nehorázných rozměrů.

,,Au." Prohlásil jako malé děcko a šáhl si na rudý flek na levé tváři. ,,Tak a teď už tě mám dost, ty jedna... stejně tě odkopne, jako každou." pronsel medovým hláskem malého chlapečka.

,,Jsi vyšnutý." On se usmál.

,,Ano, i ne. Záleží, z jakého pohledu to bereš." A pak se mi vysmekl. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ho jen tak udržím. Byl silný.

Ohnal se po mě pěstí a já jentaktak uhnula. Ucítila jsem vítr na tváři. Pak jsem klopýtla dozadu.

A padala do prádna. On mě zachytil.

,,Tss. Nene, nikam. Ještě ti musím něco sdělit." Hraje si se mnou jako kočka s myší. Ale já mám něco, co on ne.

,,Já tobě taky. Půjdeš se mnou." S těmito slovy jsem ho co nejpevněji sevřela a přemohla strach. Povolila jse nohy, které se opírali o konec lešení, aby Master musel držet celou vahou.

Neudržel. Řítil se dolů se mnou.

*Ahojte. Uf, dlaší kapitola akčnějšího rázu mi dala zabrat. A ten konec... muhehe, napínavý, že jo? Co má Rhea oproti Masterovi?*

GERONIMO!!!