Zase ten sen.

Jsem doma a nacházím sochu anděla v obýváku. Doteď jsem si myslela, že je to výstřelek moderního umění. Pak přijdu do kuchyně a tam leží mamka. Je mrtvá a taťka taky. Chtějí mé zabít. Ne. Ne!

,,Neeeeeeee!!" křičím ze spaní. Ležím ve svém pokoji v TARDIS a pořád nemůžu přestat křičet. Najednou se otevřou dveře. Andělé se vrátili. Přišli si pro mě.

,,Klid Rheo, neboj se. Jsem u tebe. Ta noční můra je pryč." Sedl si vedle mě ne mojí postel. Začal mě hladit po vlasech a strach odešel. Pomalu mě utišil. Sice neví, co mě to popadlo, ale přesto tu je. Tak jsem ležela s hlavou v jeho klíně. Pak jsem zkusila, jestli je lechtivý. Byl a svalil se smíchy vedle mě na postel. Já jsem se zvedla a on chtěl taky.

,,Jen lež." Jemně jsem ho zatlačila zpět. On se usmál tím nejvřelejším úsměvem, co jsem kdy viděla. Zatančili mi motýlci v břiše.

Misela jsem se odreagovat pd toho snu. Musím něco dělat. Cokoliv. Sedla jsem si. Jeho hlavu jsem nechala na posteli a začala mu masírovat spánky. On slastně přivřel oči. Já jsem pokračovala dál do jeho vlasů. Povzdechl si. To mě úplně odrovnlalo. Lehla jsem si vedle něj a chytili jsme se za ruce. Navzájem jsme si hleděli do očí a on se usmíval širokým úsměvem. To mě naprosto uklidnilo.

,,Proč?" vydechl mi do obličeje. Jeho dech byl svěží jako letní deštík.

,,Protože na mě takhle působíš."

,,Ale ty o mě nic nevíš." Mezi očima se mu udělala vráska, jak se zamračil. V hnědých očích se mu objevil strach.

,,Doktore, ty o mě taky nic nevíš. A přišel jsi, když jsem měla tu noční můru."

,,A o čem byla?" Takový obrat v konverzaci. No tohle.

,,Jak andělé vyvraždily moc rodinu a já nemohla nic udělat a... a já nevím, co dělat!" Můj výkřik se rozlehl celou TARDIS.

Doktor se mi podíval do očí a řekl: ,,Já jsem taky bez rodiny." Ukápla mu jediná osamělá slza. Připomínala mi, že on je sám. Nevím, co se jeho rodině stalo, ale muselo to být něco strašného. Ale já jsem se cítila šťastná jako nikdy. Plakala jsem dlouho. Ulevilo se mi, protože jsem poprvé od smrti mojí rodiny pořádně brečela.

,,Děkuji. Za tohle vše."

,,Záleží mi na tobě." Zahřálo mě u srdce. Konečně někdo, kdo si nemyslí, že jsem blázen a rozumí mi.

,,Mě na tobě taky. Jsme ve všem spolu." Musela jsem to říct. Cítila jsem, že je to pravda. Usmála jsem se šťastně na něj a on na mě. ,,Co teď budeme dělat?"

,,S čím?"

,,S mými skoky v čase. Jak si věděl, kde mě najít?"

Zamyslel se. Sluší mu ten hloubavý výraz. ,,To bylo moje budoucí já, nejspíš."

,,Jak moc budoucí?"

,,Asi tak do pár chvil se to stane."

,,Jak to víš?"

Šibalsky se usmál. ,,No, protože tě zachráním teď." Popadl mě za ruku a táhl do řídící místnosti TARDIS.

,,Byli to Mayové. Že ano?" Nečekal na mojí odpověď. ,,Podle vzhledu a uspořádání kmene to je tak rok 1836 před naším letopočtem. Prostředí je v centru jejich říše."

,,Jak víš kde?"

,,To jezírko je jediné v celé Jižní, Střední i Severní Americe."

,,Zcestovalý. To se mi na mužích líbí." Obejmula jsem ho zezadu. Ztuhl, ale pak se uvolnil. Nechal mé objímat ho okolo pasu. ,,Objímám tě, abych nespadla." zdůvodnila jsem přes hukot motorů, nebo co to pohání TARDIS.

Pak jsme přistáli. Doktor vykoukl a pak mi do ucha zašeptal zezadu tu samu větu. Mé minulé já pochopilo a my zmizeli, než Mayové dotančili.

,,Tak a co teď?"

,,Ne ne ne Rheo. Ptáš se špatně." Zablesklo se mu šibalsky v očích.

Pochopila jsem ho. ,,Kam teď?"

,,Správně." Usmál se Doktor. Nikdy mě nepřestane udivovat.

*Ahojte! Další kapitolka je hotová. Musela jsem to napsat. Ale nebojte, za odměnu, že jste tohle přetrpěli, bude příště dobrodružství. Lajk ani vote neurazí. Kritika moje příběhy zdokonalí. Takže pište, pište, lajkujte :D.*

GERONIMO!!!