*Ahojte. Co vy na novou obálku? Chci prosím vědět váš názor. (Je téžké sehnat néjaký obrázek a upravit ho nějak elegantně :D.) Kritika je vítána. Nechci mít hnusnou titulní fotku k povídce ;).*

Když jsme byli na vrcholu kopce, moment okamžiku odplynul. Najednou se to na mě navalilo. Záchrana dětí Gallifrey. Já to nedokážu. Bojím se, že selžu.

Smrt a to veškeré truchlení byla poslední kapka a já jsem jen tiše plakala, zatímco jsme se blížili vánicí do TARDIS. Nechtěla jsem plakat nahlas, Doktor by si myslel, že to nezvládám. Nechci aby mě takhle viděl. Šli jsme mlčky a odvahu a oporu jsem si dodávali jen tím, že jsme byli.

Naše stopy z cesty do vesnice už byli zaváté. Doktor co chvíli vytáhl sonický šroubovák a hledal jím TARDIS.

Už jsme šli cekem dost dlouho. Začala jsem se bát, že bloudíme. Neslyšela jsem ani na krok. Bez Doktora jsem byla bezmocná. Jedna slza se mi zasekla v koutku úst. Jak dokážu s Doktorem najít další děti Gallifrey, když ani nevidím. To byla poslední kapka. Už jsem nedokázala brečet potichu a rozeštkala jsem se nahlas. Prvních pár sekund jsem si myslela, že to Doktor neuslyší, ale pak zastavil. Byli jsme u TARDIS.

Vešla jsem do otevřených dveří. Byla nádhera zade slyšet. Když za sebou zavřel dveře, moje vjemy se ještě víc zostřily. Vyhledala jsem Doktora. Byl moje kotva. Měl zamračený výraz.

Zahleděl se mi do očí. V těch jeho hnědých se zračila jiskřička vzteku a i strachu. ,,Tohle mi nedělej, ano? Už nikdy víc."

,,Co ti nemám dělat?"

,,Neskrývej své pocity přede mnou. Jak ti pak mám pomoct, když se mi nesvěříš?"

,,Myslel by sis o mě, že jsem slabá." To já nechci.

,,Ne. Ty jsi ta nejsilnější osoba na světě, ba i v celém vesmíru, co znám. Nidy nenajdu dokonalejší dívku. Nikdy. Miluji tě."

,,Já tě taky miluju."

,,Tak co se děje?" Vzal mou tvář di dlaní a palci osušil slzy.

,,Jsem k ničemu. Bez tebe bych ani nedošla do TARDIS. Nejsem schopná najít s tebou ostatní děti Gallifrey."

,,Ne. Ty jsi silnější, než si myslíš. A nejsi sama. Jsi se mnou a nikdy tě nenechám samotnou. Nikdy. Rozumíš?"

To byla ta nejlepší útěcha, co mi mohl dát. ,,Já za tebe položím třeba i život. Nikdy tě nanechám samotného." zopakovala jsem jeho slib.

Pak jsem k němu přišla, stoupla si na špičky a políbila ho na krku. Pak jsem pokračovala výš a výš. Jen vydechl. ,,Děkuju Doktore."

,,Chci, abys něco věděla." Skolnil se ke mě a pošeptal mi to nejkrásnější slovo na světě. Nikdy na něj nezapomenu. To slovo bylo dobrodružné, sladké a slibovalo pomoc, naději a lásku.

,,To bylo v gallifrejštině?" Nádherný jazyk. Přišel mi nějak blízký a známý.

,,Ano." řekl z důvěrou. Upravil si nejistě motýlka.

,,A co to slovo znamená?" Prostě to chci vědět. Zvědvost je někdy šikovný pomocník.

,,Moje jméno." V očích měl zmatek a... zvědavost. Čekal, co na to řeknu.

,,Je nádherné." Pak mě něco napadlo. Umím gallifrejštinu? Ať mluvím gallifrejsky. ,,Miluji tě a budu tak dlouho, dokud bude vesmír exstovat." Vyslovila jsem tu nejkrásnější větu ve vesmíru jazykem Pánů času. A teď uz i Časopánů.

On pokračoval také v tomto jazyce. ,,Já tě nikdy nepřstanu milovat. Ty jsi moje všechno." Objal mě, pak mě chytil kolem pasu a zatočil se mnou ve vzduchu.

Jen jsem se smála. Moje slzyplné obav uschly na tváři a spolu se smutkem a vysilujícím pláčem je vystřidala únava. Zíval jsem.

,,Taky jsem unavený." Vzal mě do náruče a nesl mě chobami, které vedly k naším pokojům.

V mém mě posadil na postel. To mě probudilo. Ani jsem si nevšimla, že jsem usla. ,,Vstávej. Nejdřív se alespoň trochu odsleč. Tu bundu a hlavně ty sněžnice." On už byl jen v kosili a kalhotech. Sundaval si levou botu. On bude spát tady? Nejednou jsem byla tak nervózní, že jsem si nedokázala ani rozepnout bundu.

,,Co se děje teď?" Podíval se na mě pohledem, který říkal nezahravej si s mojí trpělivostí Rheo, ale stejně to to odpustím.

,,Jen jsem strasně unavená." Zalhlala jsem.

,,A doopravdy?" Jak na to přišel?

Sebrala jsem odvahu na to říct to, co bylo zjevné. ,,Já nechci, abysme spolu spali. Ne teď."

On si vedle mě sedl. ,,Ne. Nebudeme, dokud neřekneš, tak ne. Nechci ti ublížit. A navíc," dodal vesele, ,,jsme oba utahaní." Chytil zip bundy a rozepl jí. Najednou už se mi ruce netřásly, ale bylo příjemné, nechat Doktora, aby to dělal za mě. Jen jsem si vychutnávala ten pocit, když mi sundal bundu a zvedl se, aby jí dal na křeslo. Když ji složil, už jsem měla sundané boty. Sundala jsem si i mikinu.

,,Promiň mi. Je toho na mě moc." Zaslechla jsem, jak se natahuje po mých vkasech. Začal z nich plést cop. A já si užívala ten pocit, jak jeho prsty česaly mé vlasy a jak zrucně zaplétal tři prameny do jednoho.

,,Neomlouvej se. Pro nás dva to moc není. Neboj." Když skončil, já se k němu otočila a políbila ho. On mi ten olibek opětoval. Byl dlouhý a prudký. Tentokrát jsem si byla jistá, že moje dvě sdce bijí ozvěnou nornálně. Stáhla jsem Doktora na postel. Oba jsme si vlezli pod deku a já jsem objala jeho hrudník. S pocitem naprostého bezpečí jsem okamžitě usla. Vím, že mě někdo miluje.

*Ahojte. Další kapitolka tak trochu o ničem. Ale zvykejte si, mám občas takové momenty, že to prostě musím napsat :D.*