*Ahojte. Tato speciální kapitolka nám odhalí téměř vše, ale vytvoří další otázky. Hezké počtení za 1,05k reads přeje WhiteRaven_.*

,,První." Byli jsme dole u hranic vesnice. Oba jsme byli udýchaní. Cítila jsem se tak uvolněně. Jako by ze mě spadlo něco těžkého, co nejde zaregistrovat.

Doktor oponoval. ,,Ani náhodou. Doběhli jsme oba najednou." Vločky nám dopadaly na zmrzlé tváře. Jeho oči zářily životem, jako kdybyste malému klukovi darovali vrtulník na dálkové ovládání a spolu si s ním hráli.

Já se uculila a pak do mě někdo vrazil. Otočila jsem se a pak jsem strnula. Jak vánice sílila, nepoznala jse toho moc, ale ta postava držela něco v ruce a na tváři měla divné fousy. Začala se omlouvat, ale ne mým jazykem. Prosím, ať mu rozumím.

...Pardon. On komunikuje telpaticky. To je super.

Jen jsem zvedla ruku a usmála se. ,,Nevadí. To se stane každému." Jejich jazyk byl takový... táhlý a zvlášně mi připomínal zvuk kostelních chorálů.

,,Ahoj." pozdravil Doktor. Jaktože rozumí? No jasně. TARDIS má překladač.

Vánice sílila a vločky mi začaly výrazně zkreslovat vjemy z okolí. ,,Ehm... Doktore, začínám špatně slyšet, ty vločky..."

Nemusela jsem pokračovat dál, protože mi dal ruku na rameno na znamení, že rozumí. ,,Jasně."

,,Nepožádáme někoho, aby nás vzal dovnitř?" Pořád jsem mluvila jejich řečí.

Ten Ood, jak jsem si uvědomila, mě najednou volnou rukou popadl za rukáv bundy a táhl mě do vesnice. Ty jsi Ona. Nejstarší tě chce vidět. Nevím, jaký výraz měl, ale zněl nadšeně.

,,Jak Ona? A kdo je Nejstrarší?"

Doktor se na mě podíval. Kdyby nebyl tak blízko, asi bych o něm nevěděla. Doteď totiž jen tiše naslouchal. ,,To není možné... Já jsem ale hloupý, hloupý, starý Doktor!"

,,Nikdy nebudeš hloupý a starý. Pro mě ne." Pak mě ten Ood silně zatáhl za rukáv na znamení, že s ním mám jít a už jsem byla poslepu vedena neznámo kam. Doufala jsem, že mě Doktor následuje. Ten Ood měl neuvěřitelnou sílu a smýkal se mnou cestou pokrytou silným sněhovým kobercem. ,,Doktore?"

,,Neboj. Jsem za vámi." To mě uklidnilo. Pořád je nablízku.

Zničehinic se Ood prodce zastavil. Jsme tu. A my vešli dovnitř.

Konečně jsem zase viděla. Místnost byla holá. Uprostřed sedělo v tureckém sedu několik Oodů okolo nějakého zdobeného stolečku. A byli-

,,Bože." Vydechla jsem úžasem. Byli holohlaví a méli takové hlubokomyslné oči. Jejich narůžovělý obličej měl ale ještě jednu zvláštnost. Okolo úst měli taková chapadla připomínající vousy. Pak jsem zaslechla, že každý z nich něco drží v ruce. Teď jsem se mohla plně věnovat zkoumání. Bylo to jaksi propojeno s jejich těly.

Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla.

Doktor se ke mě naklonil a pošeptal mi. ,,To je jejich druhý mozek. Dorozumívají se telepaticky, a proto ho mají."

Nestihla jsem zareagovat na Doktorovu větu, jelikož jsem ucítila, jako by někdo chtěl proniknout do mé mysli. Ten někdo byl očividně Nejstarší Ood.

Upjala jsem většinu sluchu tím směrem. Vzhledově byl poněkud jiný, ale nevím proč. Prostě na mě působil jako věkovitý strom, který žije na jednom místě celá staletí a má co vyprávět. Měl velký mozek, který mu tvaroval horní část lebky. Hned jsem pochopila, že to je ten, co je tu nejmoudřejší a nejstarší.

A chtěl se mnou mluvit. Proč zrovna já?

Jsi Časopaní. Ta odpověď ale nebyla z mé hlavy. Pocházela od Nejstaršího. Ten hlas mi rezonoval v hlavě a nutil mě uvědonit si, co mi teď sdělil.

Cože jsem? Já jsem jen člověk. Sice slepá následkem ozářením iontového výbuchu, ale- A pak mi to došlo. S jedním srdcem by nepřežila... umíš mluvit všemi jazyky... cestuješ časem...

Zarazila jsem tok svých myšlenek. Ne. Já nemůžu být Paní času. To nejde.

Pak se zase ozval ten hlas. Sice nejsi Paní času, ale jsi Časopaní.

To jediné, co jsem dokázala v myšlnkách zformulovat, bylo: Aha. Takže já jsem příbuzná rodu Pánů času?

Ano i ne. Tvé geny se vlastně jen adaptovaly na podmínky, které nastolila časová válka.

Takže já dokážu to, co Doktor? Jak to víte?

Praví to Proroctví dětí Gallifrey.

Proroctví. Cože? Jaké?

Oodové začali zpívat. Jejich zpěv byl plný naděje na záchranu. Vycítila jsem to. Zpívali Proroctví.

V momentu zamknutá válka
uvězní v samotě časoprostoru vládce.
Něco ho táhlo za dívkou v dálkách
možná i to, že souzní jejich srdce.
Chrání jí a ona za něj život dát dokáže,
ale stínoví požírači si najdou cestu všude.
Dvě srdce ji zachrání před smrtí,
její sluch vše pozná, že zrak je zatracený.
Ona vládne času a prostoru,
pro ni i Samotář zahodí samotu.
Dvě srdce v hrudi jim bijí napříč vesmírem,
splní svou lásku vzájemným slibem.
Časoprostor ukrývá další potomky,
jejich úkol je najít jejich životů úlomky.
A hle, zde končí její nit života
a Samotáře žal jeho drásá
pomůže naděje
či není spása?

Prudce jsem vydechla. ,,Kdo vám to proroctví sdělil? Jak si můžete být jisti?!" Zakřičela jsem v myšelnkách i nahlas.

,,Klid Rheo. To se vysvětlí." Doktor ke mě zezadu přistoupil a objal mě okolo ramen. Já jsem nahmatala jeho ruku a stiskla ji co nejpevněji.

,,Ne. Není to pravda. Já nechci být. Řekni něco, Doktore!" Otočila jsem se na něj. Vypadal nesoustředěně a mimo. Taky s ním promlouvá Nejstarší.

Jeho tvář změnila grimasu. ,,Promiň. Nejstarší má pravdu. Jsi jeden nástupců Pánů času. Jsi Časopaní. Ale nic se tím nemění, pro mě ne. Rozumíš?" Díval se mi hluboko do očí a jeho výraz říkal, ze mě nedá nikomu.

Do našeho rozhovoru zazněla slova Nejstaršího. Teď jsem naplnil to, co jsem slíbil a nyní mohu odejít. Hledejte tam, kde je láska zakázána a city zavrženy. Sbohem. Najednou se skácel k zemi. Doktor stiskl mou dlaň ve své ruce. Druhou lovil v kapse sonický šroubovák.

,,To je v pořádku." Povolila jsem sevření na znamení, že mě může prozatím pustit. Byl zády ke mě, proto jen pomalu kývl a zdráhavě mi ruku pustil.

Začal sonikovat tělo Nejstaršího. ,,No tak. Jste tu už od nepaměti. Od mé první návštěvy. Nemůžete je tak..." Pak se zarazil. ,,Jste tu od doby, kdy skončila časová válka." Pak se jeho obličej zbrádil smutkem hluboko v srdci. Otočil se ke zbytku Oodů. ,,Promiňte. Je nám to líto." Odstoupil od jeho těla.

Pak se stalo něco nevídaného; okolo těla se shlukli všichni Oodové v místnosti.

Jejich grimasy se neměnily, ale nějak ten žal vyjadřovali svojí řečí těla. Já jsem kupodivu na tváři nechala výraz, který jsem na své tváři měla už od vstupu. Jen jsem se chovala jinak. Odstoupila jsem společně s Doktorem za mými zády od jejich skupiny.

Začali zpívat. V té písni byl celý život Nejstaršího. Jak se narodil, jak byl pověřen úkolem informovat mě o tomhle, jak byl moudrý a spravedlivý a pomáhal, kde mohl, i když to bylo nad jeho síly. Byl nejen rádce, ale i přítel. Měl rodinu a byl šťastný.

Postupně se do tohoto chorálu zapojovali všichni. Celá ta píseň byla způsob, jak vyjádřit, co pro ně znamenal. Skrýval se v ní takový žal a smutek, že jsem se neubránila slzám. Bylo mi jedno, že mi tečou po tvářích, stejně ji v mém vidění nebrání. Křečovitě jsem Doktorovi svírala ruku. Netušila jsem, co budu muset udělat pro to, najít ostatní.

Ale nevzdám se, i když to bude nad moje síly. Nikdy nepolevím a nepřestanu a pomstím tak všechny padlé v časové válce. I Nejstaršího. ,,Nemohu to nechat jen tak."

,,S tím nic nenaděláš. Oodi jsou sice dlouhověcí, ale tenhle Ood předčil všchny a pomáhal jim více než devět set let."

Jste tu od doby, co skončila časová válka... ,,Kolik ti je let, Doktore?"

,,Po devíti stech jsem to přestal počítat." Smutně se usmál a upravil si motýlka. ,,Půjdeme? Nebudeme jim narušovat tak důstojný okamžik."

Jen jsem kývla a setřela si slzy, aby mi venku nezmrzly na tváři. Otočili jsme se a odcházeli pryč.

Venku se rozpoutalo hotové peklo. Hustě sněžilo. Byli to jako vánice, ale neřádil tu vítr. Jakoby planeta chtěla uchovat tento moment navždy, zakonzervovat ho mrazem a sněhem. ,,Tak to jsem ještě neviděl." poukázal Doktor na podivné počasí. Můj jemný sluch se po pár sekundách šíleného hluku automaticky přizpůsobil. Sice jsem neslyšela to, co bych jinak viděla, ale normální sluch mi fungoval jako dřív. Uslyšela jsem odevšad, jak Oodové v celé kolonii vzpomínají na toho nejmocnějšího a největšího z nich. Byli svým způsobem propojeni každý s každým. Musela to pro ně být hrozna rána.

Najednou jsem ucítila na tváři jeho ruce. ,,Neplač, prosím. Ničí mě takhle tě vidět."

Vyslovila jsem nahlas své myšlenky, které mi běhaly hlavou od momentu, kdy se Nejstarší sesul k zemi. ,,Ale on zemřel vůli mě."

,,Ne. Žil kvůli tobě." Tím zaplašil mé slzy, ale můj smutek mi pořád drtil srdce.

,,Pomůžeš mi? Nevidím." Objal mě a vykročili jsme zpět do TARDIS.

*Ahojte. Tak první zvrat v téhle povídce nastal. Teď musí Doktor a Rhea najít děti Gallifrey, Časopány a Časopaní. To je poslání, které se neodmítá.*

GERONIMO!!!