*Ahojte. Chtěla bych vám poděkovat za přízeň. Proto teď píšu 25. kapitolku jako speciál jako odměnu vám, mým věrným čtenářům :D. Díky moc. Jste nej!!! Vaše vesele naladěná WhiteRaven_.*

,,Co se děje?" Doktor ke mě přiskočil, ale já to poznala, až když mě zachytil. Přes ten hluk jsem neslyšela, jak se natáhl směrem ke mě. Zase jsem byla slepá.

A ten hluk mi ničil ušní bubínky a mě praskala hlava. ,,Už dost! Ticho!" Zakryla jsem si uši rukama. Už to nebylo tak markantní, ale pořád to bylo dost.

Kéž by byly ty zvuky slabší a já zas slyšela prach. Musím to ovládnout. Prosím.

Najednou byly zvuky zase v normálu. A já zase slyšela, kde je panel uprostřed místnosti a jak si mě Doktor bere do náruče a nese mě do kolečkové židle v rohu naproti. Posadil se a mě si vzal na klín. Mojí hlavu si tiskl k ramenu. ,,Už je to dobré. Jsi u mě. V TARDIS. Nic se ti nemůže stát..." Setřel mi slzu. Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Nejprve strachy, teď už ale radostí. Zase slyším normálně. Slyším, kde co je. Jak se čásečky pohybují vzduchem. Jak se odráži od každé barvy jinak. Stačilo si přát nebo na to pomyslet.

Přestala jsem se třást a objala Doktora. ,,Už jsem v pohodě. Jen tu byl hluk."

Objal mě nazpátek. ,,Opravdu jsi?" zašeptal mi do ucha.

,,Jo. Přišla jsem na to, jak to kontrolovat." A on mě pořád křečovtě objímal.

,,Už mě můžeš pustit." zašeptala jsem mu do ucha.

,,Ale já nechci." Potichoučku se zasmál.

,,To je milé, jenže mě začínají bolet záda." Zaculili jsme se a on mě postavil k panelu. Pak se potichu a elegantně vyhoupl z křelsla a nabídl mi rámě. Tohle jeho gesto miluju.

,,Chtěla jsi slyšet besmír. Pořád chceš, po tomhle...?"

,,Chci. Jsem zvědavá."

Přejel mi palcem po kloubkách na prstech. ,,Zase."

,,Co zase?"

,,Zase jsi zvědavá." Zasmál se. Přešli jsme ke dveřím a já se psychicky připravila na hluk a rámus, co tam bude. Musí tam být tolik částic, jsou to drobní obyvatelé všeho.

,,Připravená?" Měl ruku na klice.

,,Nejvíc, co můžu." Otevřel.

A ve vesmíru bylo ticho. Vychutnával si ten pohled.

Já z venčí neslyšela nic. ,,Je tam ticho."

On kývl. ,,Venku je ticho vždycky. To je vesmír."

Natáhla jsem se po šátku u kapse jeho saka. ,,Chci, abys to slyšel taky." a zavázala mu oči.

Chvíli stál a pak promluvil: ,,Myslel jsem, že je to zlověstné ticho. Není. Je velmi uklidňující." Vzal mě okolo ramen a poslouchali jsme vesmír.

Pak jsem to ticho zkazila já, teda spíš moje zvědavost. ,,Kam poletíme teď?"

Doktor zavřel dveře. Pak se náhle obrátil ke mě, chytil mě kolem pasu a zatočil se mnou. ,,Kam to bude, to netuším. Oslavenec vybírá."

Plácla jsem se dočela. ,,Jasně. Mám narozky. Kolikátého vlastně dneska je?" Ještě se mi nestalo, abych zapoměla, a navíc mám osmnáctiny!

Postavil mě na podlahu. ,,Na Zemi je teď..." Přešlel k panelu a lehce bouchl do obrazovky, která zablikala a pak se rozzářila. Nápis na ní jsem luštila těžko, protože obrazovka byla hladká. Musela jsem se urputně soustředit a koncentrovat se jen na tu zářící plochu. ,,Šestnáctý červen." Pronesl dřív, než jsem rozluštila druhou číslici.

,,Takže dneska." Usmála jsem se.

Doktor ke mě přišel, chytil mou ruku svou a uklonil se. ,,Nějaké zvláštní přání, paní mého srdce?"

Slyšela jsem, jak se usmíval. Nasadila jsem ten nejzadumanější výraz a dělala, že přemýšlím. Měla jsem však dávno rozhodnuto. ,,Chci jen jedno."

,,A co to-" Nenechala jsem ho domluvit, protože jsem chytla jeho tvář a přitáhla jsem si ji k sobě. Měl strniště, které mi příjemně dráždilo kůži. A já se při tom polibku usmívala a cuchala mu vlasy.

Oba jsme byli v sedmém nebi, ale já to nebe musela opustit, protože mi docházel kyslík a srdce mi bilo s tou šílenou ozvěnou. ,,Vydrž. Musím zklidnit tep a dech." Zašeptala jsem mu do ucha.

,,Škoda." zašeptal mi nazpátek. Zasmála jsem se.

Vlastně ke ještě něco, co bych chtěla poznat. ,,Chtěla bych slyšet nějakou mimozemskou hudbu." Třeba bude lepší než Fall out boy... Ne, nebude. Žadná píseň není lepší.

Přiskočil k panelu a začal mačkat páčky a tlačítka. ,,A jde se na věc. Přesně vím, kam letět."

A bude se ti tam líbit. dodala TARDIS.

,,Už se těším. Moc." dodala jsem pro oba a objala zezadu mého Doktora, Pána času. Pána mého času a asi i života.

TARDIS zarachotily motory a vyzlétly jsme z nicoty do neznáma.

*Ahojte. Dlaší díl je na světě. Letí se za dobrozružstvím! Ale kam? Hádejte v komentech. Věnování?*