*Ahojte. Chtěla bych vám poděkovat za podporu. Povídka Chceš letět ke hvězdám přesáhla 900 přečtení a 111 hvězdiček!!! Mám vymyšelný speciál za 1k (když se tam číslo 900 vyšplhá:D).*

,,Co teď?" Nemám páru, co budeme dělat.

On se zasmál. ,,Chci se s tebou projít."

Pochopila jsem. ,,A jsi si jistý?"

Zvedl se z postele. Podal mi ruku. Nevím, jak jsem to poznala, ale culil se od ucha k uchu. ,,Jistě. Kdy jindy?" A už mě táhl poslepu chodbami. Doprava, doleva... a mě bylo líp a líp s každým krokem.

Pak Doktor škrtl ramenem o stěnu. A já slyšela, že to bylo o dveře. Zase ten pocit, že slyším prach, jak líně a neupraveně létá vzduchem, naráží do stěn chdby a Doktorovy postavy. Zná to tu opravdu dobře, dokonce nazpaměť. Je až nemožné, s jakou jistotou se pohybuje chodbami.

Najednou vím, že před námi je zatáčka doleva, a pak i to, že Doktor zvedá levou nohu, pravou, levou, pravou...

A pořád jde rovně. A odbočka se blíží. To snad ne. Zatáhnu mu za sako. ,,Stůj! Tady je odbočka vlevo!" A on zakopne, ale ustojí to. Pak se  zastaví.

,,Jak to víš?"

Mám se mu svěřit o mém sluchu? ,,No... já to slyším."

Zatvářil se nechápavě. ,,Cože to?"

,,No jak bych to jenom vysvětlila? Já cítím prach, jak naráží do stěn TARDIS, do mě a tebe, těch dveří, co jsou rámhle za rohem..." ukázala jsem tím směrem. Věděla jsem, že tam jsou. Slyšela jsem ty malé částečky ve vzduchu, jak naráží na obdélníkovou nerovnost ve stěně. ,,Prostě všechno. I to, že se tváříš nechápavě."

,,Neděláš si srandu, Rheo?"

Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. ,,To bude tím iontovým výbuchem. Zblánila jsem se, že jo?" Vyslovila jsem své obavy nahlas.

On zakroutil hlavou tak urputně, až se mu rozcuchaly vlasy. ,,Ne. Neboj se, nejsi blázen." Vzal mé ruce do svých. ,,To, cos mi řekla, pokud se nemýlím, vyřešilo náš problém. Je to takový vedlejší účinek ozáření velkým množstvím intového světla." Pustil moje ruce a strhnul si šátek z očí. Smál se jako idiot. ,,Kolik ukazuji prstů?" Do vzduchu zvedl pěst.

,,Ani jeden. Máš sevřenou ruku." A on se začal smát. Pak náhle přestal.

,,Jakou barvu má ten šátek?" Schoval ho za záda.

,,Zelenou." vyhrkla jsem, aniž bych přemýšlela. ,,A trochu i bílou. Je proužkovaný." dodala jsem ještě. Pak mi došlo, co jsem řekla. Zakryla jsem si rukou pusu a udusila tak výkřik štěstí. A on se smál taky.

Já nakonec uvidím! Výskla jsem znova a poznala kudy se šíří opravdu silná zvuková vlna, která vířila prach a narušovala jeho chaoticky uspořádaný pohyb. Ale to jsem předtím neslyšela. Teď něco zkusím. Tak fajn... Nechci slyšet prach.

Najednou zmizel šum, který pro mě byl téměř nepostřehnutelný, ale přesto důležitý. A já už nevěděla, jak se Doktor tváří, jak se usmívá, jak jeho vlasy hrají ve světlech TARDIS miliony odstínů hnědých barev. Chci ho znova slyšet. Všude. Najednou se mi otevřely obzory a já jsem zase měla přehled o chodbách v TARDIS, o pohybech Doktorova těla. Teď zrovna mrkl. A já se začala smát. Znělo to poněkud hlasitě. Hodně. Přstala jsem se smát, ale culila jsem se jako blázen a padla Doktorovi okolo krku. ,,Víš, co to znamená?"

,,Ano. Vidíš!"

Já věděla, že to nebude jen tak. Že se něco stane.

,,Díky TADRIS." Vykřikla jsem do prostoru. Pak mě napadla šílená myšlenka. ,,Doktore, chci slyšet vesmír." Když už v něm mám cestovat, chci ho znát, a to tak, že dokonale.

Zatvářil sd překvapeně. ,,Dobře. Jdeme." Popadl mě za ruku a vykročili. ,,Rheo, víš... je tu takový menší problém. Já se ztratil." Aha, ty nekonečné chodby v útrobách TARDIS. Zase tak dobře to tu asi nezná. Nebo jenom nedával pozor na cestu tak dobře, jak si myslel.

,,Aha. A jaks to řešil minule?" Nemohl se teď ztratit poprvé.

,,No, hledal jsem známé zatáčky a místa i celé dny..." povzdychl si. Mě ale začaly cukat koutky.

Pak jsem to už nevydrzela a začala se chichotat. On se na mě podíval, jako kdybych se zcvokla, tentokrát doopravdy. Stejně jsem se smála, bylo to tak osvobozující a ze mě spadla celá tíha stresu s trachu. Taky jsem nevěděla kudy, ale někdo jo. ,,TARDIS, budeš tak hodná a dovedeš nás?"

Jistě vy dva. Kam to bude?

,,Do řídící místnosti. Díky moc." Poprosila jsem ji slušně.

Takže se otočte a doleva, pak třetí odbočku vpravo a dvakrát doprava. Pak se dáte znova doprava, tentokrát až ve druhé odbočce a v levé chodbě je váš cíl.

,,Díky TARDIS. Máš to u nás." Zvedla jsem palec nahoru a šla podle jejích instrukcí. Chodby byly užší, takže když jsme šli s Doktorem vedle sebe, dotýkali jsme se boky a rukama. Ani jeden z nás nechtěl jít dopředu nebo dozadu. Cestou jsme mlčeli, ale usmívali se od ucha k uchu.

Zahnuli jsme v poslední zatáčce, otevřela jsem dveře a my vkročili do řídící místnosti.

A já se chytila za hlavu. Ten hluk, klapot a skřípot byl nesnesitelný.

,,Áááaa..." sesunula jsem se ma zem.

*Ahojte. Citlivý sluch je teď překážka. Co dál, to se uvidí (nebo uslyší ;)) v příští části...*

GERONIMO!!!