No nazdar... Okamžtě se mi vybavili Mayové. Nevím proč zrovna oni, ale neměla jsem čas na to přemýšlet. Za mnou se rozhrnula hustá zeleň džungle a vyšli nějací lidé. Jakmile mě spatřili, začali jásat a ten nejvyšší, a asi i nejváženější a nejstarší, promluvil: ,,Byla si vybrána za oběť bohu Quetzalkoatlovi. Jdeš s námi." Ani jsem nestihla zaprotestovat a oni už se na mě hrnuli a pak jenom tma.

     Když jsem se probrala, celý svět byl tak trochu obrácený. Jasně, vždyť jsem uvázaná za ruce a nohy na tyči a oni mě nesou džnglí. Nechápu, proč jsem oběť pro bohy já. Asi mám hezké hnědé vlasy,... na které mi teď šlapou. ,,Hej! Pozor ma moje vlasy!"

     Kdybych nebyla spoutaná, zak ho asi zabiju!!

     Kdybych nebyla v nejbližší době asi obětována, tak se z toho zhroutím a začnu tu natahovat jako malá holka...

     Kdyby tu tak byl Doktor. To už byla moje poslední myšlenka přd tím, než jsem se rozbrečela. Slzy mi tekly poudem.

     A světe div se, oni začali moje kanoucí slzy sbírat do nádob. ,,Ano!" vykřikl kněz, který byl na jednou u mě. ,,To je podle proroctví ta pravá. Oslavujte!"

     Ne. Neobětují mě. Doktor mě zachrání. Sundali mě z tyče a já se mohla konečně pořadně rozhlédnout.

     Byla jsem u velké a hluboké propasti. Na jejím dně bylo jezero. Bylo rudé. Zabrvené krví. Začala  jsem okamžitě jednat. Musím zístat Doktorovi čas.

     ,,Hele, ty tam?" kněží a jeho přisluhovači, co brousili dýku, se na mě otočili. ,,Jakže budu obětována?" No jo, můj mozek měl volno.

     ,,Budeš označena ohněm a pak tvojí krev nalijeme do Rudého jezera." Odpověděl mi jeden jeho přisluhovač. Byl by celkem hezký, kdyby nedělal to, co dělal.

     No jasně. Teď jsem si teda pomohla. ,,A neměli byste nejdřív zatančit na oslavu, nebo tak něco?"

     ,,Ta oběť má dobrý nápad." pravil kněží. Skvělé. Můj plán začíná vycházet. Jen musí být hluční a zády ke mě, aby neslyšeli a neviděli TARDIS přistávat. ,,Musí to být bujarý tanec čelem ke slunci. Přikazuje vám to Quetzalkoatl." Mám kliku, že mi slunce svítí do obličeje. Když se všecho otočilo a začalo hulákat, moje myšlenky se soustřdily jan na jedno: Doktore, pomoc. Prosím.
     Pak se za mnou začala objevivat TARDIS. Nebyla slyšet. Bezva.

     ,,Rheo, poslouchej," ozval se mi Doktorův šepot u ucha, ,,nesmím tě vzít dovnitř. Máš už jen málo času, než skočíš zpátky. Oni brzy dotančí. Musíš skočit tam dolů. To jezero je hlubší, než se se zdá."

     ,,Ale je v něm krev! A je to hluboko, to nepřežiju!" Začala jsem se bát o svoje zdraví. Ne, napomenulo mě svědomí, on ví, co dělá. Pak prostě skoč. Jasné jako facka.

     ,,Jasně. Věřím ti." Ale to už se dveře TARDIS zavírali a  začala mizet. V zápětí jsem pochopila proč. Mayové dotančili. Poposkakovala jsem blíže k útesu. Pak se otočili.

     ,,Teď je čas na oběť."

     ,,Není." řekla jsem a skočila. Skočila jsem dostatečně daleko, abych se natáhla na výčnělek. Pak mě pohltila voda. Byla studená jako led. Začala jsem klesat a klesala jsem a klesala... Pak jsem konečně začala stoupat. Ono to ale se svázanými končetinami moc nešlo. Začala jsem omdlévat z nedostatku kyslíku. No dobrý. Zase mám pocit, že umřu, ale mesmím se vzdát lacino.

     Konečně jsem se dostala nad hladinu. No uf...

     ,,Támhle je!" Tak jsem se rychle ponořila už tak unavená. Pak jsem rychle hledala nějaký výčnělek, kam bych se schovala. Tamhle. Těsně nad vodní hladinou a ve stínu. Supr. Bylo to těsné. Kněží a jeho posluhovači právě přiběhli po nenápadných schodech ve skále. Neviděli mě.

     Tak jsem se tam udržovala na hladině. A ten pocit točení nepřicházel a nepřicházel. Padl večer a pak noc. A nic. Začala mi být opravdu zima. Moje oblečení, krerého jsem na sobě moc neměla, mě táhlo ke dnu. Začala jsem usínat vyčerpáním. Už nemůžu. Pak se konečně zatočil svět a já doufala, že se probudím ve svojí době.

     Pak jsem se ocitla mokrá a se zimnicí v mém pokoji. Sešla jsem dolů a padla jsem do TARDIS. Ještěze tam stála. Pak mě uviděl Doktor a odběhl. Vrátil se s tlustou dekou a zabalil mě do ní.

     ,,Šššš. Jsi v bezpečí. Jsi u mě. Neboj se." Ano. Má pravdu. Jsem doma. Sem patřím.

*Ahojte! Tuhle kapitolku jsem si užila. Co vy. Kam poletí Rhea a Doktor? Počkejte si. Like, vote nebo ktitika neurazí. Díky.*

GERONIMO!!!