*Ahojte. Tuhle kapitolu chci věnovat @Ethemira, protože olajkovala každou předchozì. Každý člověk jako ona je pro mě důvod, proč psát a dává mi to chuť a nápady. Jinak, kdybyste měli jakékoli výhrady, napište do komentů a já zkusím chyby napravit. A je to víc než 700 přečtení a blížíme se k 800!! Vau. Jste megahyperextrasuper!*

,,A do háje." Pronesl ostře Klaus spolu s nadávkou, které jsem ani nechtěla rozumět.

Stekla mi slza. Byla horká a plná života a naděje. ,,Doktore, řekni mi, že to není pravda. Prosím!" Zoufale jsem k němu natahovala ruce, aby mě obejmul a řekl, že všechno je v pořádku.

Začal couvat směrem ode mě. ,,Nechoď ke mě. Nebo zemřeme oba." Řekl to jako nevyřčenou prosbu.

,,Jeden... Dva. Ne, to není skutečné." Klaus zbledl tak, jak jen mrož dokáže.

Já se pevně držela posledních zbytků naděje. ,,Je něco, co to vrátí zpátky?" Prosím. Ať je.

Klaus se podíval na Doktora a on na něj zpátky. ,,Je tu ještě-" ,,Ne!" zařval Doktor. To ho vidím poprvé křičet. ,,Ty ses zabláznil? To nemůže přežít!"

Klaus začal ztlumovat hlas, který působil jako ledový nůž do srdce. ,,Takhle ale zemře taky. Vyber si. Buď rychle, ale jistě, nebo nemusí. Stačí použít ten... ty víš co."

Doktor zatnul čelisti a sevřel ruce v pěst. ,,Může zešílet. Nebo zemřít v krutých bolestech." Pak si frustrovaně prohrábl rukou vlasy.

Nemůžu ho vidět takhle. bleskne mi hlavou. ,,Zkusím to. Ať to stojí cokoliv." Nechci tě opustit Doktore. Nikdy.

Oba se na mě otočí, každý s jiným výrazem ve tváři. Klaus užaslý a Doktor plný napětí a... soucitu. ,,Jsi si jistá? Nikdo tohle ještě nepřežil. Umírali v krutých bolestech. A já tě nechci nechat odejít takhle."

Přinutím se usmát, protože moje nitro je drásáno strachem z toho, co přijde. Ať už je to cokoliv. ,,Já nemůžu jen tak..." nechci říct zemřít. To zní tak definitivně ,,...odejít a vzdát to. Stačí, když to zkusíme."

Klaus se vzpamatoval jako první. ,,Doleva a pak třetí odbočka vpravo." A už tam mířil. Najednou byl na mrože překvapivě rychlý. My dva jsme museli nasadit ostré tempo, abychom mu stačili.

,,Co teď?" dotázala jsem se Doktora, který šel ode mě v dostatečné vzdálenosti.

Ten se na mě jen smutně podíval. Spojil ruce a propletl prsty. Chtěl tím zakrýt slabý třas jeho rukou. Bojí se. Proprvé ho takhle vidím. Ani Zygoni v něm nevyvolali takovou reakci. ,,Iontový světelný výbuch. To způsobí, že nebude nikde žádný stín a tak ostré světlo Vashta Nerada zabije." To bude... netuším, jaké to bude. Ale nemám z toho dobrý pocit...

Zahnuli jsme k dané kóji a zastavili před ní. Klaus otevřel. ,,Normální světlo jim ale nic nedělá." poznamenala jsem si spíš pro sebe. Jen pokrčil rameny a vešel dovnitř za Klausem. Já ho následovala.

Klaus si pod knír zabručel odpověď. ,,Tohle je taky miliardakrát silnější. Račte dovnitř, mladá dámo." Doktor šel za mnou, ale Klaus mu svým tělem zatrasil cestu. ,,Jen dáma. Ty bys to nemusel přežít, i když máš dvě srdce." A co já? Spolkla jsem knedlík, co se mi tvořil v krku.

Vešla jsem dovnitř. Byla to místnost, ve které byla vysoká válcovitá bílá komora. Měla otevřené dveře, a tak byl vidět dovnitř, kde byl povrch hladký a také bílý. ,,No super." Povzdechla jsem si. Takhle máš šanci na přežití. uvědomila jsem si. Jinak bych zemřela určitě. To ze mě stáhlo část napětí a já se díky tomu donutila vlézt dovnitř. Klaus zase kmital okolo nějakých páček, knoflíků a čudlíků. Připomělo mi to TARDIS. Jestli mě teď slyšíš, krásko, chci ti říct, ať se o něj staráš. Nemůže být sám, kdybych... ani jsem neměla na to tu myšlenku dokončit.

Budu. Neboj se, cestovatelko. dodala povzbudivě.

,,Výbuch inotového trpaslíka. No nevím, nevím..." Klaus mě zavřel. Poslední, co jsem slyšlela zvenku, byl jen Doktorův hlas: ,,Drž se. Dokážeš to, já tu na tebe počkám." Bylo slyšet jeho obavy.

Dveře se s klapnutím zavřely a někdo je zvenku zajistil. ,,Já vím." Řekla jsem si to spíš pro sebe, abych si dodala odvahu.

Celá místnost se najednou ponořila do světla tak oslnivého, že se stalo hmatatelné. Bylo to tak rychle a nečekaně, že mi unilk z úst sten a výkřik překvapení. A strachu, který mě začal ovládat.

Zvedala jsem ruku, abych si ochránila křečovitě zavřená oční víčka. Bylo to jako táhnout ruku medem. To světlo mělo vlastní hustotu.

Nepomáhalo to. Měla jsem pocit, jakoby mi do očí lili roztavené olovo. Křičela jsem, z očí mi tekly slzy, ale ono to nepřestávalo.

Pak už nic.

GERONIMO!!!